Trutnovská formace si sáhla na svůj dosavadní vrchol s tři roky starou deskou "Digitotality", docela příhodně vydanou v prvním roce covidové pandemie. V letech následujících ale nezahálela. Rázně si řekla o slovo s kratším albem/EP "Friend of Lunacy", o rok později se připomněla splitem s Heresy "Varocious Lunacy" a čekání na další řadovku vyplnil živák natočený na strahovské Sedmičce.
Letošní dílo "Spiritual Exodus" se opět vrací ke klasickému albovému formátu a Exorcizphobia je na něm opět ve skvělé formě. Vyhraná, zkušená, autorsky vyspělá a schopná si thrashový rámec ohýbat podle svých představ.
Pokud bylo poslední velké album tematicky sevřené kolem titulní digitální totality, sledování, velkého bratra a svíravého strachu, to letošní se pokouší hledat východiska. Jestli jím je titulní duchovní exodus, jak proponuje titul nahrávky, je otázka. Hned v první skladbě "Initiation" je posluchač zavalen existenciálním tázáním se ("Je život jenom simulace?") i hledáním odpovědí v prastaré moudrosti a jednotě se všehomírem. Mluví se tu o utínání debat, jiných názorů, dopředu se cpe individualita a vlastní vědomí.
"Spiritual Exodus" se ve své typicky žánrové nasranosti neobrací k těm neviditelným mocným (jakkoliv třeba taková "Down The Rabbit Hole" rozehrává aktuální téma, kdy se věda stává náboženstvím), ale spíše tepe do vlastních řad. Do stádovitosti lidí, do nepřemýšlení, do honby za vlastním prospěchem.
"I Have... číst dále
Trutnovská formace si sáhla na svůj dosavadní vrchol s tři roky starou deskou "Digitotality", docela příhodně vydanou v prvním roce covidové pandemie. V letech následujících ale nezahálela. Rázně si řekla o slovo s kratším albem/EP "Friend of Lunacy", o rok později se připomněla splitem s Heresy "Varocious Lunacy" a čekání na další řadovku vyplnil živák natočený na strahovské Sedmičce.
Letošní dílo "Spiritual Exodus" se opět vrací ke klasickému albovému formátu a Exorcizphobia je na něm opět ve skvělé formě. Vyhraná, zkušená, autorsky vyspělá a schopná si thrashový rámec ohýbat podle svých představ.
Pokud bylo poslední velké album tematicky sevřené kolem titulní digitální totality, sledování, velkého bratra a svíravého strachu, to letošní se pokouší hledat východiska. Jestli jím je titulní duchovní exodus, jak proponuje titul nahrávky, je otázka. Hned v první skladbě "Initiation" je posluchač zavalen existenciálním tázáním se ("Je život jenom simulace?") i hledáním odpovědí v prastaré moudrosti a jednotě se všehomírem. Mluví se tu o utínání debat, jiných názorů, dopředu se cpe individualita a vlastní vědomí.
"Spiritual Exodus" se ve své typicky žánrové nasranosti neobrací k těm neviditelným mocným (jakkoliv třeba taková "Down The Rabbit Hole" rozehrává aktuální téma, kdy se věda stává náboženstvím), ale spíše tepe do vlastních řad. Do stádovitosti lidí, do nepřemýšlení, do honby za vlastním prospěchem.
"I Have Sinned And I Have Suffered / Played The Hero And the Knave / Fought For Belly, Shame or Country / And For Each Have Found A Grave," znějí tu slova básně generála Pattona a v podstatě tak nějak sumarizují myšlenkové pozadí kolekce. Napřed se musíme naučit žít sami se sebou a pak teprve měnit svět. A k tomu nám žádná autorita, ať už dosazená odkudkoliv, nepomůže.
Hudební základy vycházející od klasiků z Bay Area tu zůstávají, přibyly ale - poněkud překvapivě - grungeové atmosféry, a jakési další zhutnění, zatěžkání. Pořád ale zůstává dost prostoru na melodie. A že je Exorcizphobia schopná vystačit si pouze s hudebním materiálem, dokazuje závěrečná instrumentálka "Tiwanaku", společně s předchozí "Through A Glass Darkly". Už na "Digitotality" byly skladby, které atakovaly téměř deset minut, a i tady, obzvláště v závěru tracklistu, kapela dokazuje, že delší stopáže jí sedí. Nebojí se zpomalit, zintenzivnět a nepůsobit na posluchače pouze přímočarým tlakem naostřených riffů.
"Spiritual Exodus" končí velkolepě - a skvěle. Bohužel mám trochu pocit, že většina tvůrčí energie zamířila právě sem. A to i přes to, že všechny songy jsou velice podařené a nijak nepodrážejí vysoký kvalitativní standard, který si trutnovská banda vystavěla na dřívějších deskách. Aktuální studiovka je vyvrcholením poměrně intenzivního období - po koncertní i autorské stránce, ale ani studnice svěžích nápadů není bezedná.
Exorcizphobia kráčí kupředu, to jí nelze upřít. Snahy o nové přístupy k jejímu stylovému mustru jí velmi sluší a je v nich do budoucna velký prostor k dalšímu prohlubování. Svou pozici jedné z čelných thrashových formací u nás ale rozhodně neztrácí, byť mám pocit, že tohle album nejede úplně na plný plyn.
12.01.2024 - 15:04 | Meca76
Nahrávka má ohnivý výbuch intenzívneho thrash metalu s vysokou úrovňou divokosti a agresivity spolu s nesmiernou úrovňou schopnosti búchať hlavou o stenu.