Do barevného a blýskavého světa synth popu a new romance začátku 80. let, fascinovaného dekadencí, androgynní módou a jakýmsi melancholickým odcizením, vneslo duo Soft Cell palčivý dotek reality. Jejich zdánlivě bezstarostné syntezátorové tanečky jsou nasáklé prostředím tehdejšího nočního života, diskoték, strip-barů, gay klubů i porno kin. Zároveň však z tohoto neonového panoptika bez milosti strhávají třpytivou slupku nevázané zábavy a ukazují i jeho odvrácenou stranu. Marc Almond a Dave Ball tenhle svět milují, zároveň ale dobře vědí, že je jen vysněným šidítkem, nedokonalým prostředkem úniku před nekonečnou nudou a stereotypy každodenního života. Právě balancování na této mučivé hraně mezi rozkoší a zhnusením dělá z jejich debutu Non-Stop Erotic Cabaret dodnes tak přitažlivou záležitost.
Je trochu ironie, že Tainted love, největší hit alba a zdaleka nejpopulárnější song celé kariéry dua, je cover soulového šlágru Glorie Jones z roku 1964. Na druhou stranu Soft Cell mu dokázali vtisknout natolik osobitý šmrnc, že jejich verze v oblíbenosti dalece překonala originál a dnes si s touto písní většina lidí spojí právě ji. Volbou Tainted Love také dvojice odkryla důležitý pramen inspirace, který ve větší či menší míře napájí i jejich autorskou tvorbu, a sice různé tanečnější odrůdy soulu. Tenhle prvek se v jejich písních elegantně propojuje s odkazem pionýrů elektronické hudby typu Kraftwerk nebo Suicide (s nimi je spojuje i model... číst dále
Do barevného a blýskavého světa synth popu a new romance začátku 80. let, fascinovaného dekadencí, androgynní módou a jakýmsi melancholickým odcizením, vneslo duo Soft Cell palčivý dotek reality. Jejich zdánlivě bezstarostné syntezátorové tanečky jsou nasáklé prostředím tehdejšího nočního života, diskoték, strip-barů, gay klubů i porno kin. Zároveň však z tohoto neonového panoptika bez milosti strhávají třpytivou slupku nevázané zábavy a ukazují i jeho odvrácenou stranu. Marc Almond a Dave Ball tenhle svět milují, zároveň ale dobře vědí, že je jen vysněným šidítkem, nedokonalým prostředkem úniku před nekonečnou nudou a stereotypy každodenního života. Právě balancování na této mučivé hraně mezi rozkoší a zhnusením dělá z jejich debutu Non-Stop Erotic Cabaret dodnes tak přitažlivou záležitost.
Je trochu ironie, že Tainted love, největší hit alba a zdaleka nejpopulárnější song celé kariéry dua, je cover soulového šlágru Glorie Jones z roku 1964. Na druhou stranu Soft Cell mu dokázali vtisknout natolik osobitý šmrnc, že jejich verze v oblíbenosti dalece překonala originál a dnes si s touto písní většina lidí spojí právě ji. Volbou Tainted Love také dvojice odkryla důležitý pramen inspirace, který ve větší či menší míře napájí i jejich autorskou tvorbu, a sice různé tanečnější odrůdy soulu. Tenhle prvek se v jejich písních elegantně propojuje s odkazem pionýrů elektronické hudby typu Kraftwerk nebo Suicide (s nimi je spojuje i model zpěvák plus instrumentalista, který později vytěžili třeba Pet Shop Boys nebo Erasure) a čitelný je především v jistém a ohebném zpěvu Marka Almonda, ale i v základních rytmických schématech nebo občasných vstupech saxofonu.
Zvuk alba je ovšem postavený na syntezátorech a automatickém bubeníkovi. Přestože ho Soft Cell dávali dohromady takřka na koleně a s technickou výbavou, která byla i na svou dobu poměrně primitivní, dokázali z mála vykřesat efektní sound s řízným tanečním groovem. Jedinečným se ovšem stává až ve spojení s Almondovým vokálem, výrazově lavírujícím mezi bonvivánskou elegancí, tíživou skepsí a kousavou ironií. Protagonisté jeho příběhových skic se brodí lepkavým pozlátkem nočních povyražení za vidinou výjimečnosti, další den je ale opět sráží do šedivé marnosti průměru. Asi nejpronikavěji tuto deziluzi zachycuje skladba Bedsitter, různou dávku hořkosti ale obsahují i ostatní písně, ať už ty zasmušilejší (Youth, Say Hello, Wave Goodbye) nebo víc rozdováděné (Frustration, Entertain Me, Chips on My Shoulder). Lesk a bída hédonismu, to je oč tu běží.
20.11.2017 - 12:52 | poutnik
Možná to ve své sobě bylo provokativní a buřičské, tuhle zbraň však albu vyrazil čas z ruky. Pro mě překvapivě nudné, místy až otravné album, které hitovka Tainted Love sama neutáhne.