Iggy Pop - New Values

Prostřednictvím desek The Idiot a Lust for Life přesvědčil Iggy Pop hudební veřejnost nejen o tom, že ještě žije, ale že má také stále co říct. Neocenitelná byla při vzniku těchto mistrovských kousků pomoc Davida Bowieho, teď ještě Iggymu zbývalo dokázat, že to zmákne i bez něho. A to se mu na albu New Values daří, jakkoliv na úroveň zmíňovaných milníků nedosáhlo.

Ne, že by tu Iggy zůstal jako kůl v plotě. Do studia zlákal starého známého Jamese Williamsona, s nímž před lety dirigoval strhující derniéru The Stooges. Kromě spoluautorství písně Don't Look Down, kde si také zahrál na kytaru, se Williamson chopil především produkce, která má ovšem k manickému řádění Raw Power překvapivě daleko. Částečně detoxikovaný Iggy je momentálně v podstatně soustředěnějším rozpoložení a relativně krotký zvuk nahrávky, plný šikovných aranžérských vychytávek, tomu odpovídá. Kytary, které z větší části obstaral Scott Thurston (jako klávesista se objevil už na živáku The Stooges Metallic K.O.), neburácejí v šíleném vytržení, v mixu jsou trochu upozaděné, a až na pár efektních sól vyloženě doprovodné. Přitom ale chytře vymyšlené, to všechna čest. Thurston se ostatně v pěti kusech prosadil i jako spoluautor.

Nekončí to zdaleka jen u kytar, na pestřejší zvukovou paletu už ale Iggyho fanoušky mohla připravit jeho “bowieovská” alba. Tady se ke slovu dostávají trochu nadbytečné syntezátory (New Values, The Endless Sea), naopak skvěle zabudované dechy (Don't Look Down, The Endless Sea, Five Foot One) nebo piáno (v How Do Ya Fix a Broken Part a Angel si dokonce uzurpuje vůdčí úlohu). Významnou roli hrají nejednou i dámské sbory, které třeba skladbu Don't Look Down posouvají za asistence hammondek a saxofonu až k soulovým hranicím.

Jestliže zvuk alba není bůhvíjak asertivní (bezzubý ale také ne), na Iggyho zpěv to nemá žádný negativní vliv. Hned v parádním otvíráku Tell Me a Story zpívá s ohromným drivem a svým zanícením úspěšně soupeří s umravňujícími sbory. I další povedené vypalovačky jako Girls (s přidrzlou citací textu z Gershwinovy Summertime), I'm Bored, Five Foot One nebo stounovská Curiosity mu jdou k duhu, o jeho výrazovém zrání zase svědčí gradující The Endless Sea či baladická Angel. Sebejistá dravost z něho jen čiší a osvědčil se i jako skladatel. Podařilo se mu nahrát album, které sice zůstává ve stínu všech jeho dosavadních studiových zářezů, ale v porovnání s plody následující dekády se mu dá máloco vytknout. Velmi solidní a v nejlepších okamžicích i skvělá deska.