Ani tentokrát Led Zeppelin nezůstávají na místě. Po tom, co čtvrtou deskou jako velkolepou klenbou zastřešili své dosavadní snažení, na prvním albu s řádným názvem se opět vydávají pátrat po nových inspiračních studnách. V důsledku toho sice Houses of the Holy nemá tu nerozbitnou monumentalitu svého předchůdce a podlehnout jeho kouzlu zabere o něco víc času, ale volnější vnitřní vazby ještě neznamenají, že jednotlivé skladby neobstojí samy o sobě. Led Zeppelin jakoby se v nich odpoutávali od zemitého bluesrockového zdroje, přitom se ale úspěšně vyhýbají akademické překombinovanosti. Výrazně rozšiřují pole působnosti pro klávesové nástroje, oťukávají si aktuální hudební trendy, ale nepostižitelné chemické reakce mezi členy kapely stále pracují naplno a nedovolí písním zabřednout do vypočítavé sterility.
Už začátek svědčí o snaze vymanit se ze zavedených postupů. The Song Remains the Same přes svižný rytmus nekráčí ve stopách válcujících otvíráků typu Immigrant Song nebo Black Dog. Robert Plant se drží pěvecky při zdi a většinu prostoru přenechává Pageovi, který ale skladbu naplňuje tak úchvatnými kytarovými vrstvami, že to plně vynahradí chybějící hitový potenciál. Ani křehká, epicky rozlehlá The Rain Song nemá bezprostřední chytlavost za svůj cíl, Pageova atmosférická drobnokresba v objetí se vzletným mellotronem míří do hlubších vrstev a opět mimořádně úspěšně. Teprve singlovka Over the Hills and Far Away ukazuje... číst dále
Ani tentokrát Led Zeppelin nezůstávají na místě. Po tom, co čtvrtou deskou jako velkolepou klenbou zastřešili své dosavadní snažení, na prvním albu s řádným názvem se opět vydávají pátrat po nových inspiračních studnách. V důsledku toho sice Houses of the Holy nemá tu nerozbitnou monumentalitu svého předchůdce a podlehnout jeho kouzlu zabere o něco víc času, ale volnější vnitřní vazby ještě neznamenají, že jednotlivé skladby neobstojí samy o sobě. Led Zeppelin jakoby se v nich odpoutávali od zemitého bluesrockového zdroje, přitom se ale úspěšně vyhýbají akademické překombinovanosti. Výrazně rozšiřují pole působnosti pro klávesové nástroje, oťukávají si aktuální hudební trendy, ale nepostižitelné chemické reakce mezi členy kapely stále pracují naplno a nedovolí písním zabřednout do vypočítavé sterility.
Už začátek svědčí o snaze vymanit se ze zavedených postupů. The Song Remains the Same přes svižný rytmus nekráčí ve stopách válcujících otvíráků typu Immigrant Song nebo Black Dog. Robert Plant se drží pěvecky při zdi a většinu prostoru přenechává Pageovi, který ale skladbu naplňuje tak úchvatnými kytarovými vrstvami, že to plně vynahradí chybějící hitový potenciál. Ani křehká, epicky rozlehlá The Rain Song nemá bezprostřední chytlavost za svůj cíl, Pageova atmosférická drobnokresba v objetí se vzletným mellotronem míří do hlubších vrstev a opět mimořádně úspěšně. Teprve singlovka Over the Hills and Far Away ukazuje kapelu v dobře známém světle, což ale neznamená vybledlé obkreslování starých šablon. Dráždivé spojení folkových arabesek a bujného hardrockového riffu (i Plant tady konečně pořádně vystrkuje drápy) zní čerstvě, jako by nám ho Led Zep představovali poprvé.
The Crunge je ovšem už zase úplně jinde. I ve funky převleku, kterému jde Plantův zpěv naproti přiškrcenou „brownovskou“ stylizací a frázováním, jsou ale Led Zeppelin k poznání, a to nejen díky asymetrické rytmické figuře. Přesto je tahle skladba pro nejednoho skalního fanouška těžkým oříškem, stejně jako D'yer Mak'er, svérázná napodobenina jamajského reggae. V obou případech ale vidím jen další důkaz geniální schopnosti čtveřice přetransformovat i zdánlivě cizorodé výrazivo do vlastního jazyka. Led Zeppelin funk ani reggae nehrají, oni si hrají S NIMI a zní to skvěle a neokoukaně.
Mezi obě kontroverzní vybočení je – jakoby pro uklidnění těch ortodoxnějších – vklíněná další parádní hardrocková tutovka Dancing Days s výrazným klouzavým riffem, sedmiminutová No Quarter už ale opět zastihuje kapelu v méně typické poloze. Rozostřené klávesy, zkreslený zpěv i kytara a abstraktní, k jazzrocku se ohlížející mezihry dodávají skladbě až mystickou atmosféru, kterou podtrhuje i využití thereminu. Závěr v podobě písně The Ocean má už opět klasičtější hardrockovou fasádu, ani v tomto případě ale není třeba uhýbat před padající omítkou. I ve stylu, který pomáhali vynalézat, dokážou Led Zeppelin znít stále neoposlouchaně.
Už jen z letmých charakteristik jednotlivých songů je zřejmé, že vnitřní provázanost není tím hlavním trumfem alba. Jenže ono to nějakým záhadným způsobem opět funguje, jen to chce víc trpělivosti. Nemám z alba Houses of the Holy pocit takové majestátní završenosti jako ze „čtyřky“, ale stále z něj cítím hlad po dobrodružství a radost z hudby, která je „v pohybu“. Jak známo, střelba na pohyblivý cíl je náročnější, Led Zeppelin ale mají mušku pořád zatraceně přesnou.
07.01.2021 - 18:18 | Meca76
Houses of the Holy je piatym štúdiovým albumom Led Zeppelin a je neuveriteľne dobrý. Na tomto albume pokračujú v zdokonaľovaní svojich schopností miešať akustické nástroje do rockového prostredia a písať originálne jednoduché melodické rockové piesne, ktoré sú, samozrejme, dokonalé.
05.10.2017 - 9:03 | poutnik
Po čtyrech bombastických albech to muselo přijít. Vytratil se ten vnitřní přetlak nutící Zeppelíny chrlit jako nějaký natlakovaný vulkán jednu parádní a často novátorskou pecku za druhou a nahradilo ho podvratné puzení začít dělat umění. Něco jako muzikantská varianta mesiášského komplexu? Kdo ví. Každopádně výsledek je vždy stejný. Vytratí se výrazné nápady, vytratí se přirozenost, zůstává hmota, kterou sice v případě Led Zeppelin nelze označit za nepovedenou či nudnou, ale už to prostě není ono.