Mít alba k dispozici v několikatýdenním předstihu před vydáním znamená mimo jiné nemožnost konfrontovat svůj názor s ostatními recenzemi. Nejde přitom vůbec o potřebu opisovat od konkurence. Mám totiž za to, že kritické ohlasy na umělecké dílo poskytují vhodný startovní bod k vlastnímu uvažování o něm. Recenze se svým způsobem stávají rozšířením samotného díla, což platí zejména o textech v jazycích, které mají tradici respektuhodné hudební publicistiky.
V případě novinky Sary Abdel-Hamid se šlo v polovině května opřít maximálně tak o doprovodnou promodoušku, z níž byly jasné hlavně dvě věci: že je album pojmenované po všemožných rozptýleních, které se autorce stavěly do čtyřleté cesty vedoucí k jeho dokončení, a že na něm dala průchod své vášni pro hip hop a R&B. Nejde ale o žádné překvapení. Už v roce 2010, krátce po vydání debutové desky Contact, Love, Want, Have, označila londýnská producentka za svou ideální spolupracovnici rapperku Nicki Minaj.
Distractions nejdou cestou přímočaré popové ofenzivy, ani se pop nesnaží subverzivně ohýbat, jako to dělá třeba Cashmere Cat na letošním albu 9. Ba co víc – vokály se tu šetří a vytahují se jako tajná zbraň v momentu, kdy je jejich použití nejúčinnější. Ve schopnosti načasovat určité prvky v rámci plochy celého alba má novinka více styčných ploch s debutem než s předchozí, stylově značně nevyrovnanou deskou Aerotropolis.
Podobně obezřetně našlapuje Ikonika i při... číst dále
Mít alba k dispozici v několikatýdenním předstihu před vydáním znamená mimo jiné nemožnost konfrontovat svůj názor s ostatními recenzemi. Nejde přitom vůbec o potřebu opisovat od konkurence. Mám totiž za to, že kritické ohlasy na umělecké dílo poskytují vhodný startovní bod k vlastnímu uvažování o něm. Recenze se svým způsobem stávají rozšířením samotného díla, což platí zejména o textech v jazycích, které mají tradici respektuhodné hudební publicistiky.
V případě novinky Sary Abdel-Hamid se šlo v polovině května opřít maximálně tak o doprovodnou promodoušku, z níž byly jasné hlavně dvě věci: že je album pojmenované po všemožných rozptýleních, které se autorce stavěly do čtyřleté cesty vedoucí k jeho dokončení, a že na něm dala průchod své vášni pro hip hop a R&B. Nejde ale o žádné překvapení. Už v roce 2010, krátce po vydání debutové desky Contact, Love, Want, Have, označila londýnská producentka za svou ideální spolupracovnici rapperku Nicki Minaj.
Distractions nejdou cestou přímočaré popové ofenzivy, ani se pop nesnaží subverzivně ohýbat, jako to dělá třeba Cashmere Cat na letošním albu 9. Ba co víc – vokály se tu šetří a vytahují se jako tajná zbraň v momentu, kdy je jejich použití nejúčinnější. Ve schopnosti načasovat určité prvky v rámci plochy celého alba má novinka více styčných ploch s debutem než s předchozí, stylově značně nevyrovnanou deskou Aerotropolis.
Podobně obezřetně našlapuje Ikonika i při konstrukci jednotlivých skladeb. Tam, kde se dříve zdálo, že se často snaží říct najednou příliš mnoho věcí, nastupuje na Distractions mnohem ekonomičtější přístup. Motivy se navzájem nepřekřikují, zvukový rejstřík nepůsobí dojmem, že chce upoutat za každou cenu svojí nezvyklostí. Dokonce i z trapu vypůjčené použití reálných zvuků typu krákání vran ve skladbě Lear či telefonního pípání ve skladbě Love Games nepůsobí nikterak násilně.
Na své třetí desce vytvořila Sara Abdel-Hamid moderní obdobu hudby, která v 90. letech vycházela na warpovských kompilacích Artificial Intelligence. Hudby, která nezastírá svůj klubový původ, zároveň se mu ale vzdaluje přesunem důrazu ze sdílených hudebních zážitků na individuální konzumaci. Pokud má ve svém ranku srovnání, pak nejspíš v postklubové elektronice autorů typu Jam City nebo Kingdom. Zároveň se jí ale mnohem více daří fungovat coby svorník minulého a současného. A v tom je největší síla alba.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #74.
Komentáře