Živáky většinou suplují nedostatek nového materiálu a do jisté míry jsou nepřiznaným best of, dnešní doba však už takovému kšeftu nepřeje, ad absurdum to zvládli dovést jen Kabáti se svým bambini di dementrága. Rouhání před aktuálním releasem vybíravého labelu BiggBoss? (Mám psát „kapelu“?) Kapelu WWW vyznávají i posluchači neholdující hip hopu – industriál i punk. Live!?! Mám tady otazník a nevím, jak s ním naložit, jak ho vyložit, páteřní esíčko nebo obrácená oprátka, naděje umřela první, mám psa a musím ho spráskat, ale kde je zakopaný?
Ostré prodigyovské nože z počátku ravu jsou spíš výjimkou, zato vtipná kaše nakrájená na nemocný cukr, karamelová pasta širokospektrální elektroniky v pestrých beatech a na-krájených sla-bikách, každá originalita se časem opotřebuje na hranu kýče a našlápnout na tenkou lávku, která odděluje broušení stylu a sebevykrádání, je těžší než článek vodoměrky. Chceš šlápnout nekonečnu na ocas – jenže fotočlánek svítí až na konec cesty, jak rozsvítit rožnutou místnost nevím, často se vodoměrka zaměňuje s plošticí-bruslařkou. Hlásková demontáž coby součást originálního stylu je jistě krásná věc, ale mám se zlobit na mladé, že jim to přijde legrační, nevinná póza, jako sedmdesátkové kníry? („Místy jednotvárné vězeňské vzkazy v sobě ukrývají druhý smysl, ne vždy dobře patrný.“)
Záznam koncertu je z dubna 2010 v Rock Café, ale už tady představují nové songy... číst dále
Živáky většinou suplují nedostatek nového materiálu a do jisté míry jsou nepřiznaným best of, dnešní doba však už takovému kšeftu nepřeje, ad absurdum to zvládli dovést jen Kabáti se svým bambini di dementrága. Rouhání před aktuálním releasem vybíravého labelu BiggBoss? (Mám psát „kapelu“?) Kapelu WWW vyznávají i posluchači neholdující hip hopu – industriál i punk. Live!?! Mám tady otazník a nevím, jak s ním naložit, jak ho vyložit, páteřní esíčko nebo obrácená oprátka, naděje umřela první, mám psa a musím ho spráskat, ale kde je zakopaný?
Ostré prodigyovské nože z počátku ravu jsou spíš výjimkou, zato vtipná kaše nakrájená na nemocný cukr, karamelová pasta širokospektrální elektroniky v pestrých beatech a na-krájených sla-bikách, každá originalita se časem opotřebuje na hranu kýče a našlápnout na tenkou lávku, která odděluje broušení stylu a sebevykrádání, je těžší než článek vodoměrky. Chceš šlápnout nekonečnu na ocas – jenže fotočlánek svítí až na konec cesty, jak rozsvítit rožnutou místnost nevím, často se vodoměrka zaměňuje s plošticí-bruslařkou. Hlásková demontáž coby součást originálního stylu je jistě krásná věc, ale mám se zlobit na mladé, že jim to přijde legrační, nevinná póza, jako sedmdesátkové kníry? („Místy jednotvárné vězeňské vzkazy v sobě ukrývají druhý smysl, ne vždy dobře patrný.“)
Záznam koncertu je z dubna 2010 v Rock Café, ale už tady představují nové songy z chystané třetí studiovky. Sifon, Milesa a DJ Brainythug, dobrá forma, dobrý zvuk, dva kompaktní disky, více než dvě hodiny čistého času, kompaktního času, kompaktní písek tikajícího muže. Napsal bych, že jde o reprezentativní sbírku, ale Wéčka přehrávají téměř celou diskografii, dvacet tracků včetně „historického“ Karamelu (otvírák), čtyři nové songy, taky Pikola, která zní u závěrečných titulků filmu Pouta (vynikající doprovod k němu ovšem složil Tomáš Vtípil). Každý příznivec téhle kapely musí mít po poslechu jejich desek obavy, jak budou znít živě a jaký se podaří vybudovat zvuk. Bez obav.
Zůstává zdánlivě zakřiknutá pozice Milesy, ačkoliv dostává čím dál větší vokální prostor, její měkce přízvučná čeština není překážkou a dvojhlas se Sifonem zní velmi přirozeně, stejně jako vypadají: ostře řezané rysy špičatých loutek, Lubomír Typlt stále maluje, stále tvoří texty. I když na Tanci sekyr mi jeho expresivní a fantaskní paradoxy přišly za hranou sebeparodie, živě fungují velmi dobře, publikum je nadržené skandovat RYBA – ZASTAVENÁ – V – LETU! Atmosféra pražského koncertu je fanouškovská: Wéčka nejsou zrovna prototyp skupiny duchovního moshpitu, na první poslech je to přehlídka zběsilé introverze převrácené naruby, groteskní výběh vybuzeného mozku do maštale města. Ustájená něha? Ulice nakrájené nemocnými smysly, nekontrolovatelná nervóza v protikladu s neustálým tušením podivné loutkohry. Civilizace.
Dřevní hiphopové oldschoolové pady řezané najednou častějšími howlettovskými břity jsou jen dvěma většími halami třeskuté tovární energie, která se vzpírá jednoznačnému stylovému určení, není třeba. Vyšroubované click’n’cuts stejně jako brejky à la Modeselektor, dubstepové ozvěny, dusivý techno beat i zlomené paže breakbeatu, electro elementy i osmibitové stopečky, modulované analogy s masivními echy, nekonečná, otevřená žravá tlama zvukového vesmíru. Když už jsme u nového válu Ne – úvodní stavební prvek zní jako elegantně vykuchávané CocoRosie: Povězte mi, pane, měla vůbec oči? „Veselejší“ poloha otáčí hlavu k posledním legráckám Midi Lidi, ale nic jim není vzdálenějšího, nejvíc se lidé liší humorem. Po Neurobeatu pískálci hledali, kam je zařadit, a našli si dvousloví „industriální hip hop“. Jestli vás v této souvislosti napadl psychedelický tunel Dälek, zase na ně zapomeňte, WWW čmárají po kovadlinkách mrtvol (ty, i já) zbytečně mnoho tagů, zvuková masa je bohatší než lidský sluch, příliš mnoho not na tak malý notový papír, řekl by učitel dějepisu, je v tom něco ze stylizace japonských manga, zastavený křik, sršící významy statického obrázku. Industriální dojem už není tak mocný, spíš ohromuje hledačská šíře a nečekaná otevřenost vůči všem formám a tempům elektronické muziky. Vývoj. Nejlepší choroba na světě. Hra. Slepý felčar léčí rychle. Tři – čtyři – pět – před pikolou – si – mě – uhodil poprvé! Chvála bolesti.
vyšlo ve Full Moonu #21
88.93%
Komentáře