M83 - Hurry Up, We're Dreaming

Francie. Nikdy jsem nepochopil, jak národ, ve kterém „dáme si sraz ve dvě“ znamená „potkáme se někdy mezi půl třetí a pátou“, může vytvořit tak hodnotná a zásadní audiovizuální díla. Bavíme se o bratrech Lumièrových, filmové společnosti Pathé, francouzské nové vlně a o současné populární hudbě (nejsou-li devadesátky už kronikářským záznamem). Byli to Daft Punk, kteří v 90. letech pozlatili a ortodoxním přístupem posvětili termín „francouzský house“, a jsou to Daft Punk, které znají i sedmiletá děcka, jež o termínech nemají potuchy. Houseovou mutaci v současnosti velmi aktivně prezentuje label Ed Banger Records, jehož vývozní artikly slaví úspěch i v tak rozviklaném prostředí, jako je USA. Francouzská houseová telenovela má ale jedno zásadní minus (když vynecháme výkyvy kvality posledních dvou let): její stín překrývá i kvalitativně vyspělejší projekty.

Přitom Anthony Gonzalez, který za projektem M83 stojí, není obyčejný kluk od vedle. Ve svých osmadvaceti má pět alb a vydání každého doprovázela patřičná fanouškovská euforie. Právem. Zasněné fresky s osmdesátkovým nástřikem a smyslem pro bujarost dělaly z emocí orchestrální sbor. Album Saturdays=Youth bylo zlomové: Gonzalez ho postavil na pevných popových strukturách a ambientní plochy byly jen skluzavkou pro silné a chytlavé popěvky. Osmdesátkového zvuku se nikdy naplno nezbavil. Vyznával ho v době, kdy frčela vlhká reminiscence let sedmdesátých, a vyznává ho i teď, kdy o osmdesátkách píšou romány i lidi, kteří je znají jen z vyprávění. Z posledních dvou Gonzalezových desek je jasné, že mu slouží především jako vzpomínky na dětství. V jeho tvorbě jsou živnou půdou taky tzv. zvukové stěny – fór, který vymyslel Phil Spector. Jsem si jist, že kdyby slyšel, kam až to Gonzalez dotáhl, protekl by skrz mříže.

Když si přečtete pár rozhovorů s M83, poznáte, že album o různých podobách snění je logické. Spíš je s podivem, že ho nenahrál dřív. Snění jako onanie i alma mater – pro vyznavače sentimentu není problém vytřískat epiku i z ranní kávy a patetické momenty nejsou strašákem pod postelí. Po poslechu prvního singlu Midnight City liebesbriefy do Francie posílat nezačnete – zní jako něco, co se ztratilo při výrobě Saturdays=Youth, ale hlavně nevíte, jestli snít, plout, hýbat se nebo stát. Aspekty desky, které jsou v této skladbě smrsklé, fungují na ploše double elpíčka paradoxně lépe. Ano, nálož dvaadvaceti tracků patří v dnešní době do škatulky „raritní“. Rizika jsou velká: můžete se ztratit, zadusit schematičností nebo se unudit k smrti.

Hurry Up, We’re Dreaming by mohla být bestofkou. V nebývale skvělé formě se tady potkávají dva důležité elementy, jež jsou s jeho tvorbou spojeny. Chytlavé popové skladby spojují nadpozemské, zasněné ambientní fragmenty, a navíc přidávají kinematoskopičnost a nulovou gravitaci. Hudba chráněných parků, ale taky soundtrack k dětskému filmu o vyrůstání. Doprovod k první lásce i prvnímu smutku. Gigantické zvukové stěny. Vezměte si skleničku plnou vody a taky plný kýbl – Gonzalezovi sklenička nepřeteče.

Album rozvíjí představivost, vyztužuje fantazii. Se sněním by se to nemělo přehánět, ale tahle famózní deska nedává na vybranou. Možná by se dalo polemizovat, jestli by nebylo lepší vytvořit místo dvojdesky jednu naprosto geniální nahrávku a vyhnout se konceptualizaci. Schémata ale fungují a já bych se nechtěl připravit ani o jedinou skladbu.

vyšlo v časopisu Full Moon