Blue Effect - Nová syntéza 2

Pokračování Nové syntézy podává o Hladíkově Blue Effectu o něco věrnější a reprezentativnější zprávu než jednička. JOČR je sice opět přítomen a v titulu podruhé avizované propojení rocku a jazzu určuje společný směr, ale toho rocku, opět spíše s předponou art-, než jazz-, je tu přece jen víc. Orchestr už není kapele rovnocenným partnerem či duelantem, ale spíše doprovazečem, nezaujímá tak velký prostor, a musím dodat: naštěstí. I když jsou obě tělesa ve vzájemném prolínání zkušenější a JOČR už většinou nezní tak estrádně, pořád si myslím, že je nadbytečným přívažkem spíš, než katalyzátorem nějakých experimentů. Blue Effect by s přehledem utáhl desku sám a ta by pak byla o dost kompaktnější a snad i nadčasovější.

Nejnápadnější změnou je samozřejmě zpěv, který se na předchozí album nepodařilo vůbec prosadit. Semelkův hlas, jakoby přiskřípnutý, ale udivující rozsahem i technikou, se k danému žánru skvěle hodí a navíc nezní zaměnitelně. Horší už je to s tím, co mu v textech servíruje Boris Janíček, vlastním jménem Eduard Pergner. Odstrašujícím případem přebujelého a moralizujícího patosu je známé Klíště, kde mu ovšem sám Semelka jde svým přehráváním naproti, žádný zázrak nejsou ani normalizačně optimistické veršíky marně se maskující poetickými obrazy ve skladbě Je třeba obout boty a pak dlouho jít. Ale ani osvědčený Pavel Vrba, který otextoval titulní skladbu, se nedokázal vymanit z dobových klišé a vzletné mudrování o prvcích a cévách zní dnes přinejmenším úsměvně. Až příliš je slyšet, jak vysoko ční v českém rockovém textařství laťka nastavená Kainarovým Kuřetem v hodinkách.

Radim Hladík ovšem zaslouží hlubokou úklonu. Jako autor většiny hudby (pouze skladbu Jedenáctého října napsal baskytarista Josef Kůstka, který na tomto postu nahradil Jiřího Kozla) zvládá s přehledem rozsáhlé a členité artrockové plochy, jako instrumentalista je daleko před konkurencí, a i jeho schopnosti leadera jsou hodny uznání. Necpe se za každou cenu dopředu, dává prostor všem hráčům, ale když už zasóluje, je naprosto brilantní. Také Vlado Čech za bicími je velice silným článkem. Důkazem jeho všestrannosti může být třeba ta pasáž v titulní skladbě, kde při nástupu sólující trubky Laca Décziho bez mrknutí oka přejde k čistě jazzovému frázování – to je také jediný moment, kde skutečně můžeme mluvit o jazzrocku.

Nová syntéza 2 si sebou částečně nese nešvary svého předchůdce, ale díky upozadění JOČRu a přítomnosti zpívaných částí je o něco přesvědčivější a životaschopnější. A když přehlédneme ten bezútěšný hudební úhor poloviny 70. let v našich krajích, je tohle album dokonce osvěžující oázou. Především zásluhou Radima Hladíka, který na Nové syntéze 2 sklízí většinu kladných bodů.