V titulní písni zpívá Mari Boine o dualitě světla a tmy, jihu a severu, nebe a země jako symbolech naděje a ideálního světa na jedné a trudného pozemského živobytí na druhé straně. A její písně samy mohou být prostředníkem mezi těmito dvěma světy. Je v nich smutek z tragédií a nespravedlností našich klopotných životů i okouzlení z tajemné divoké říše, která začíná za dráhou ptačího letu nebo cestičkou vydupanou přes noc ve sněhu neznámou šelmou, a z níž jen ve snech občas kousek zahlédneme. Dědictví sámských pastevců a šamanů je v Mariině hudbě stále živé a promlouvá konejšivě i znepokojivě k našim civilizací znetvořeným duším i přesto, že k tradičnímu sámskému joiku měla Mari Boine vždycky dost daleko.
Zpěvaččina doprovodná kapela od minulého alba o něco zeštíhlela, na barevnosti a plnosti výsledného zvuku se to ale významněji neodrazilo. Absentuje dlouholetý Mariin souputník, peruánský multiinstrumentalista Carlos Zamata Quispe a perkusista Peter Skaare Baden, který byl na Idjagiedas zodpovědný za decentní elektronickou výzdobu. Možná proto má Čuovgga Áirras o něco přírodnější sound. Jeho křehčí, lyričtější složku tvoří akustické strunné nástroje ponejvíce v rukou Georga Bulja, jehož doprovod vyniká hlavně v intimních skladbách jako je vyčítavá polemika s Bohem Ipmiliin Hálešteapmi, Soria Moria Palássa zpracovávající motiv staré norské pohádky nebo tesklivá Iditveiggodettin.
Temnější stránku alba zvýrazňují... číst dále
V titulní písni zpívá Mari Boine o dualitě světla a tmy, jihu a severu, nebe a země jako symbolech naděje a ideálního světa na jedné a trudného pozemského živobytí na druhé straně. A její písně samy mohou být prostředníkem mezi těmito dvěma světy. Je v nich smutek z tragédií a nespravedlností našich klopotných životů i okouzlení z tajemné divoké říše, která začíná za dráhou ptačího letu nebo cestičkou vydupanou přes noc ve sněhu neznámou šelmou, a z níž jen ve snech občas kousek zahlédneme. Dědictví sámských pastevců a šamanů je v Mariině hudbě stále živé a promlouvá konejšivě i znepokojivě k našim civilizací znetvořeným duším i přesto, že k tradičnímu sámskému joiku měla Mari Boine vždycky dost daleko.
Zpěvaččina doprovodná kapela od minulého alba o něco zeštíhlela, na barevnosti a plnosti výsledného zvuku se to ale významněji neodrazilo. Absentuje dlouholetý Mariin souputník, peruánský multiinstrumentalista Carlos Zamata Quispe a perkusista Peter Skaare Baden, který byl na Idjagiedas zodpovědný za decentní elektronickou výzdobu. Možná proto má Čuovgga Áirras o něco přírodnější sound. Jeho křehčí, lyričtější složku tvoří akustické strunné nástroje ponejvíce v rukou Georga Bulja, jehož doprovod vyniká hlavně v intimních skladbách jako je vyčítavá polemika s Bohem Ipmiliin Hálešteapmi, Soria Moria Palássa zpracovávající motiv staré norské pohádky nebo tesklivá Iditveiggodettin.
Temnější stránku alba zvýrazňují nápadité perkuse Gunnara Auglanda, které pro změnu definují hutný zvuk dynamičtějších kusů Claudiina Lávlla, Skealbma nebo De Mana, Ráhkásan. Norský jazzový mistr Ole Jørn Myklebust s pestrým arzenálem dechových nástrojů (trubka, křídlovka, kapesní bambusový saxofon xaphoon) zase dodává skladbám náladovou vrstevnatost a barevnost. Zvláštní vokální vstupy napodobující arabské zpěváky v energické písni Skealbma patří rovněž jemu.
Mariino zaujetí pro africkou kulturu, které se odráželo už na předchozím albu, tentokrát dokládá přizvání jihoafrického vokálního souboru Abaqondisi Brothers a jejich krajanky, téměř devadesátileté zpěvačky Madosini. V obou případech dochází k úžasnému duchovnímu souznění. Most, který Mari Boine staví mezi Laponskem a Jižní Afrikou, je mimořádně pevný a smysluplný, pro laciný efekt na něm není místo. Naopak nejblíže vlastní sámské tradici se ocitá v písni Lihkahusat, v níž posluchače svým zaříkávačským zpěvem zavádí k hranicím šamanského vytržení. S texty jí tentokrát vedle kolegů z kapely významnou měrou vypomohla sámská dramatička Rawdna Carita Eira, v poslední písni alba zase sáhla k přebásněné klasice od Emily Dickinsonové.
Když novinku srovnáme se staršími alby z 90. let, vyplouvá na povrch zřetelný příklon k přehlednějším, výraznějším melodiím, který ale Mari Boine nezavádí na mělčinu popové podbízivosti. Její prožitek je pořád stoprocentní, duchovní náboj nerozmělněný, energie čistá i očišťující. Práce s instrumentací je stále velmi citlivá, vykazuje folkovou lehkost i jazzovou rafinovanost, a že je korunována melodiemi, které si často můžete okamžitě začít broukat, beru jako jednoznačný klad. Mari Boine dosáhla na posledních dvou deskách dost možná svého hudebního ideálu, který s ní rád budu sdílet.
Komentáře