Sotva dvaatřicetiletý pacholek to zase dokázal! Producent Andrew Watt má unikátní schopnost vyždímat z rockových důchodců energii, o které možná ani sami netušili, že ji ještě mají, a dát jim jedny z nejlepších alb kariéry. Eddiemu Vedderovi tak nalajnoval výbornou sólovku "Earthling", do černého se trefil i u Ozzyho Osbourna (hlavně loňský "Patient Number 9" je zásah, který se oprávněně objevuje v přehledech nejlepších počinů roku) a teď si vzal do parády Iggyho Popa.
Pětasedmdesátiletý punkový veterán je na rozdíl od Madmana trochu jiný případ. U něj můžeme jen těžko mluvit o opravdovém comebacku - desky vydává vcelku pravidelně, jen tak nějak hodil za hlavu svoji rockovou minulost a na stará kolena se pohybuje spíše v jazzových ("Préliminaires") či ambientních ("Free") náladách. Výjimkou budiž "Post Pop Depression", což je v zásadě rocková deska, ale kmotra punku aby jeden pohledal.
Když tak koncem loňského roku vyšel první singl "Frenzy" z tehdy připravovaného alba "Every Loser", našlapaná pecka plná ostrých kytar a opravdově nasraného interpreta, bylo nutno zbystřit. Byla tam energie, kterou od Jamese Newella Osterberga, jak zní Iggyho občanské jméno, asi čekal málokdo.
Zmíněná skladba, i s oním zvukem vrčícího kytarového aparátu, novou kolekci otevírá a doslova nakopává. Je to nesmírně energická jízda - a to ani zdaleka všechny songy nemají takový stupeň naštvanosti jako právě "Frenzy", vypalovačka "Neo Punk" nebo refrén... číst dále
Sotva dvaatřicetiletý pacholek to zase dokázal! Producent Andrew Watt má unikátní schopnost vyždímat z rockových důchodců energii, o které možná ani sami netušili, že ji ještě mají, a dát jim jedny z nejlepších alb kariéry. Eddiemu Vedderovi tak nalajnoval výbornou sólovku "Earthling", do černého se trefil i u Ozzyho Osbourna (hlavně loňský "Patient Number 9" je zásah, který se oprávněně objevuje v přehledech nejlepších počinů roku) a teď si vzal do parády Iggyho Popa.
Pětasedmdesátiletý punkový veterán je na rozdíl od Madmana trochu jiný případ. U něj můžeme jen těžko mluvit o opravdovém comebacku - desky vydává vcelku pravidelně, jen tak nějak hodil za hlavu svoji rockovou minulost a na stará kolena se pohybuje spíše v jazzových ("Préliminaires") či ambientních ("Free") náladách. Výjimkou budiž "Post Pop Depression", což je v zásadě rocková deska, ale kmotra punku aby jeden pohledal.
Když tak koncem loňského roku vyšel první singl "Frenzy" z tehdy připravovaného alba "Every Loser", našlapaná pecka plná ostrých kytar a opravdově nasraného interpreta, bylo nutno zbystřit. Byla tam energie, kterou od Jamese Newella Osterberga, jak zní Iggyho občanské jméno, asi čekal málokdo.
Zmíněná skladba, i s oním zvukem vrčícího kytarového aparátu, novou kolekci otevírá a doslova nakopává. Je to nesmírně energická jízda - a to ani zdaleka všechny songy nemají takový stupeň naštvanosti jako právě "Frenzy", vypalovačka "Neo Punk" nebo refrén závěrečné "The Regency".
Producent Andrew Watt album postavil podobně, jako to udělal u předchozích umělců, pro které pracoval. Vyzobal zásadní prvky napříč jejich diskografií a na jejich základě vystavěl nové písně a jejich aranže (Iggy Pop je autorsky společně s Wattem podepsán pod všemi jedenácti kousky). Výsledné počiny tak bezpochyby hrají na fanouškovskou nostalgii, zároveň ale zpěváky vypouštějí na území, které je jim dobře známé a kde se oni očividně cítí dobře.
Na nostalgii se tady ovšem hraje podstatně méně než u Ozzyho, spíše se dostáváme do roviny drobných pomrknutí. Post-punková "Strung Out Johnny" tak svou temnotou míří do období kolem skvělé desky "Post Pop Depression", v úvodu "Modern Day Ripoff" to cinká jako kdysi dávno na "I Wanna Be Your Dog" od The Stooges, "Comments" by snad mohly svou náladou mířit někam do berlínského období a spolupráce s Davidem Bowiem.
A pak jsou tu třeba "Morning Show" nebo "All The Way Down", jež nemají potřebu se kamkoliv odvolávat a jsou prostě aktuálním ksichtem Iggyho Popa, jednoho z těch muzikantů, který s věkem zraje jako víno.
"Every Loser" nechce z pětasedmdesátníka dělat dvacátníka. Jasně ukazuje, jak moc důležitý je výběr spolupracovníků. Watt opět postavil studiovou kapelu z hvězdných jmen a hlavně skvělých muzikantů (Duff McKagan, Eric Avery - basa, Josh Klinghoffer, Stone Gassard, Dave Navarro - kytara, Taylor Hawkins, Chad Smith, Travis Barker - bicí).
Tahle kreativní sestava plná energie umožňuje Iggymu shodit masku jazzujícího důchodce a najít v sobě drive starého pankáče, který se sám na sebe dokáže podívat s ironickým nadhledem. Když se tak z pozice otce zakladatele pouští do neo-pankáčů ve stejnojmenné skladbě ("I'm a hunky, Gucci model neo punk / I'm a hunky, Libertarian neo punk"), je v tom uvěřitelné pobavení nad tím, kam se ten žánr, proboha, dostal.
"Got a dick and two balls, that's more than you all," zpívá se hned v prvním verši alba. A je to prohlášení, které platí pro celou nahrávku. Andrew Watt má talent na to tvořit skvělé desky, od kterých vlastně při ohlášení nikdo nic moc nečeká. A pokaždé vytře zrak. "Every Loser" je výborné dílo plné energie. Iggy Pop se tady sice přiznává, že není nejmladší, ale i tak dovede mladším pořád nakopat zadek.]]>
11.01.2023 - 8:29 | Acid3P
Prvé dve skladby v podstate definujú nie len celý aktuálny album, ale aj posledných 20 rokov Iggyho kariéry. Frenzy je neuveriteľne dynamický našľapaný rockový nárez, kde sa dá iba s ťažkosťami uveriť, že interprét má 75 rokov. Strung Out Johnny je ukážka Iggyho muzikálnosti, zmyslu pre kompozíciu zaujímavých skladieb a priamy odkaz na fantastický predchádzajúci album Free. Iggy má môj veľký rešpekt a dúfam, že sa mu ešte podarí nahrať minimálne jeden ďalší album.
10.01.2023 - 10:31 | David Bátor
Tož dobře ten rock 2023 začíná. Iggy opět překvapil. Tenhle starý punker a rocker holt umí. Skvělé album.
09.01.2023 - 6:47 | Meca76
Iggy Pop sa vracia ku svojim punkovým koreňom s vyplazeným albumom plným nadhľadu, a múdrosti od zvädnutého rockera.
Každý porazený je svedectvom zmien, ktorými pop a punk prešli v priebehu rokov, pričom sa im podarilo pozrieť sa na minulosť a súčasnosť súčasne.