Říkejte si, co chcete, ale považovat The Weeknd za jeden z největších objevů letošního roku není úplně mimo. V souvislosti s první deskou House of Balloons bych se ani nebál použít to prokleté slovo kult. Silné pojmy korespondují s velkými činy. Přelom roku je vždycky vzrušující a můžete se dozvědět o několika jménech, která by následující rok měla vládnout. Nejlepší na tom je, že se pak stejně vynoří x dalších, která vás uzemní ve velkém stylu, aniž by vás někdo varoval. A to je případ kanadského projektu The Weeknd. Alba vydávají zásadně zadarmo jako digitální downloady skrze své webovky a říkají jim mixtapes. Jejich první deska, ehm, mixtape byla důležitá především ze dvou hledisek, přičemž obě potvrzovala nové trendy.
House of Balloons vyšla v době, kdy se hudební periodika ze všech stran snažila zachytit a napsat o tom zvláštním, harmonickém vztahu dvou kdysi znepřátelených stran: undergroundu a mainstreamu. Oba světy si najednou začaly pomáhat a jizvy z krutých bojů jako by neexistovaly. Zjistili totiž, že know-how jednoho může být prospěšné i pro druhého. Metamorfóza se ve velkém měřítku začala objevovat v britské taneční hudbě: dubstepoví producenti se ve jménu evoluce svého zvuku rozhodli hrábnout do katalogu mainstreamové poptávky a jejich decentní odchylky způsobily nový boom. James Blake je považován za jednoho z klíčových křtitelů této družby. A trend se nevztahuje pouze na Velkou Británii.
Druhým hlediskem a jakýmsi... číst dále
Říkejte si, co chcete, ale považovat The Weeknd za jeden z největších objevů letošního roku není úplně mimo. V souvislosti s první deskou House of Balloons bych se ani nebál použít to prokleté slovo kult. Silné pojmy korespondují s velkými činy. Přelom roku je vždycky vzrušující a můžete se dozvědět o několika jménech, která by následující rok měla vládnout. Nejlepší na tom je, že se pak stejně vynoří x dalších, která vás uzemní ve velkém stylu, aniž by vás někdo varoval. A to je případ kanadského projektu The Weeknd. Alba vydávají zásadně zadarmo jako digitální downloady skrze své webovky a říkají jim mixtapes. Jejich první deska, ehm, mixtape byla důležitá především ze dvou hledisek, přičemž obě potvrzovala nové trendy.
House of Balloons vyšla v době, kdy se hudební periodika ze všech stran snažila zachytit a napsat o tom zvláštním, harmonickém vztahu dvou kdysi znepřátelených stran: undergroundu a mainstreamu. Oba světy si najednou začaly pomáhat a jizvy z krutých bojů jako by neexistovaly. Zjistili totiž, že know-how jednoho může být prospěšné i pro druhého. Metamorfóza se ve velkém měřítku začala objevovat v britské taneční hudbě: dubstepoví producenti se ve jménu evoluce svého zvuku rozhodli hrábnout do katalogu mainstreamové poptávky a jejich decentní odchylky způsobily nový boom. James Blake je považován za jednoho z klíčových křtitelů této družby. A trend se nevztahuje pouze na Velkou Británii.
Druhým hlediskem a jakýmsi deskriptivním příkladem současnosti je takzvaný „návrat do minulosti pro redefinici budoucnosti“. Už v minulém roce se pod škatulkou „hauntologie“ vynořila řada umělců, která zvuky svého dětství stavěla do zcela nových a unikátních forem. Na sklonku minulého roku se cílem fetišistického pastiše stalo r’n’b, které v devadesátých letech svou popularitou zatlouklo do země všechno kolem. Zdravíme Timbalanda a The Neptunes. V uplynulém roce se objevila hrst umělců, kteří do svých undergroundových vod absorbovali pozlacené ingredience hitparádového r’n’b, ale zároveň jej zohýbaly vlastní vizí. Vlajkové lodě nesou nápisy How to Dress Well nebo Frank Ocean, což je mimo jiné člen zlobivých talentů Odd Future. Zatímco Tom Krell aka How to Dress Well ukryl rhythm’n’bluesové formulace pod nánosem rozostřeného flashbacku, Frank Ocean vytvořil z desky Nostalgia Ultra hudební bazar, kde všechny odkazy poctivě oštítkoval.
The Weeknd si berou od každého trochu, a přitom vytváří vlastní specifikum. Artefakty luxusu a snobství jsou dobře čitelné, ale všechno je paradoxně pokryto prachem zmařené a bolavé afterparty. Je to vlastně oxymóron, mluvit o devadesátkovém r’n’b jako o kulise zkaženého večera, nebo taky střízlivění po něm. Za jménem The Weeknd stojí raper Abel Tesfaye a producenti Doc McKinney a Illangelo. Kouzlo anonymity funguje skvěle a internetové publikum, dychtící po identitě neznámého, vytvořilo z první mixtape House of Balloons fenomén. Možná projektu pomohl raper Drake, který internetovou šuškandu popostrčil, ale taky se nabízí otázka, jestli jde skutečně o zázračný vzestup nezávislého hudebního tělesa, nebo promyšlený útok major labelu. Deska byla dokonce nominována na kanadskou výroční cenu Polaris Music Prize, kde soupeřila s takovými formáty jako The Suburbs (Arcade Fire) nebo Kaputt (Destroyer).
A protože už na počátku bylo ohlášeno, že debut je součástí zamýšlené trilogie, 18. srpna vyšla další mixtape s názvem Thursday. Zajímavá je už konfrontace coverů: zatímco u House of Balloons vidíme zkroušenou ženu zasypanou balónky (ze smutného večírku), u Thursday je možné domýšlet, co této párty může (ale nemusí) předcházet. Mejdany ve čtvrtek mají svoje kouzlo, ale s The Weeknd máme jistotu, že se zařadí mezi ty, o nichž se vypráví s obličejem v dlaních.
Hudebně je na tom Thursday podobně jako přebal desky. Je barevnější, větší a je fascinující poslouchat vrstevnatost jednotlivých stop. Některé zvuky jsou miniaturní a pouze dotvářejí atmosféru. Tesfayeho hlas s obavami proplouvá. Pop se špiní, ale ne tak, aby mejdan skončil dříve, než začal. Párty balónky jsou připraveny k dekoraci. Drahé drinky se chladí, make-up drží. Ideály erotična se chystají na své uvedení. Všechno jako by teprve začínalo – po nevýrazné středě a před sebedestruktivním pátkem. Tesfaye jako by k činům, z nichž je na House of Balloons tolik zkroušený, sám nabádal. Intimita tracků na Thursday není tak zahořklá, ale téměř visí ve vzduchu, kam se bude zábava ubírat.
The Weeknd svůj zvuk obohatili. Stále se však jedná o ponurou záležitost, obklopenou zvrácenými melodramaty. Opět nás čeká posmutnělá reminiscence nablýskaného r’n’b, které nejlépe funguje v noci. Ke konci roku má vyjít třetí mixtape, která už v názvu Echoes of Silence nese naturel obou předešlých alb. Přestože Thursday není takový výkop, jako bylo House of Balloons, pokračují The Weeknd v atraktivním překrucování filosofie r’n’b a ze sklíčenosti dělají předmět snobských debat. Nesmírně se těším na ozvěny ticha, které nás ještě čekají. I když je jasné, že statusy na facebooku po tomhle večírku budou z kategorie ubrečených.
vyšlo v časopise Full Moon #18
Komentáře