Iva Bittová - Elida

Iva Bittová opět pootočila svým hudebním krasohledem a nabízí trochu jinou perspektivu. Po alternativně jazzových propojeních na albu Čikori se posouvá směrem k současné komorní hudbě, čímž opět poněkud zvyšuje nároky na posluchačstvo a zahušťuje síto, kterým ti méně soustředěnější už neprojdou. Elida vyžaduje skutečně plnou pozornost, jen tak do sebe všechny nuance zapadnou a pečlivost kompozicí i jejich provedení dojdou ocenění.

Album natočila Bittová ve spolupráci s užším výběrem newyorského sdružení Bang on a Can, které má v oblasti interpretací moderní vážné hudby výbornou pověst a přestože tu disciplinovaně plní autorčino zadání, nemohl se jeho způsob hry neodrazit v celkovém vyznění. Ve srovnání s rytmizovanou semknutostí předchozích "václavkovských" projektů se na Elidě hudba víc rozpíná do prostoru, volně vlaje od ticho opatrně kolorujících pasáží po rámusivější shluky tónů. Ve zpívaných skladbách se muzikanti drží spíš v pozadí, větší možnosti se jim nabízejí v instrumentálních opusech Ladná Čeladná, Hopáhop tálitá nebo Presto. Nejvíce si říkají o pozornost klavír a viloncello, ale zaujmou i třeba unisono pasáže elektrické kytary s houslemi v energické Elidě.

Vedle zbrusu nových skladeb měla Iva Bittová potřebu sáhnout i po jedné osvědčené - Zapískej z desky Čikori se dočkala nového - a skvělého - aranžérského ošacení a nejen že jím obhájila svou přítomnost mezi novinkami, ale stala se podobně jako na minulé desce nejzářivější perlou tracklistu. Václavkův text k této písni a zhudebněnou báseň Věry Chase v titulní Elidě doplňují tři příspěvky Richarda Müllera, které jsou civilnější než někdejší jinotajné obrazy Václavkovy, Davidovy nebo Reynkovy, ale Bittová jim dokáže vdechnout stejně podmanivou krásu. Jen se mi občas zdá, že propojení mezi slovem a hudbou už není tak těsné jako dřív, že texty teď mají služebnější úlohu.

Elida je exkluzivním šperkem pro vybranou klientelu, trochu na úkor dřívější hravosti a nespoutanosti. Typicky rozpustilé Ivino švitoření a pitvoření sice charakterizuje hned úvodní Malíře v Paříži, jinak se ale nahrávka nese spíš v soustředěném, perfekcionistickém duchu. Není snobská ani upjatá, ale přece jen je z ní maličko cítit strojenější atmosféra koncertního sálu, kde se živelným emocím tolik nedaří.