Paradoxně právě s minulým albem "Got Your Six" z roku 2015 se téhle kapele z Las Vegas povedlo prosadit i mimo svou domovskou scénu a dobýt brány Evropy. Paradoxně z toho důvodu, že zatímco dvojalbum "The Wrong Side Of Heaven And The Righteous Side of Hell" své kvality nepochybně mělo, poslední řadovka nabídla jen velmi neosobitý, nenápaditý rock metal, kde energie a patos přebily jakékoliv umělecké ambice.
Jenže rozsáhlé promo a tlak ze strany vydavatelské firmy a managementu kapely zafungovaly. Five Finger Death Punch (FFDP) najednou byli všude. Předskakovali Judas Priest, jeli vlastní turné společně s Papa Roach i s In Flames, jezdili po všemožných festivalech a halách a nabízeli hudebně jen velmi průměrnou show. Do toho lídr Ivan Moody střídavě trávil čas na odvykačce a v pubech s hektolitry alkoholu. Na druhou stranu, odhlédneme-li od hudebních ambicí, jedno je jisté: S FFDP je všechno, jen ne nuda.
I novinka je z části přehlídkou nabušeného heavy metalu, který je vlastně poctou a vzkříšením tradičního kovového žánru v úhledném moderním kabátku. Nahrávka je produkčně bombastická a epická, zvukově čistá, líbivá, a to i pro sváteční metalisty. Nevyžaduje po posluchači pozornost. Sama se, se svou energií a zapamatovatelnými refrény i změnami temp, neustále připomíná a nedovolí ho ani na moment uspat.
Hned úvodní "Fake" je se svými "motherfucker" výkřiky, macho vokálem a hutnými kytarami přímo explozivní start. S následující "Top Of The World"... číst dále
Paradoxně právě s minulým albem "Got Your Six" z roku 2015 se téhle kapele z Las Vegas povedlo prosadit i mimo svou domovskou scénu a dobýt brány Evropy. Paradoxně z toho důvodu, že zatímco dvojalbum "The Wrong Side Of Heaven And The Righteous Side of Hell" své kvality nepochybně mělo, poslední řadovka nabídla jen velmi neosobitý, nenápaditý rock metal, kde energie a patos přebily jakékoliv umělecké ambice.
Jenže rozsáhlé promo a tlak ze strany vydavatelské firmy a managementu kapely zafungovaly. Five Finger Death Punch (FFDP) najednou byli všude. Předskakovali Judas Priest, jeli vlastní turné společně s Papa Roach i s In Flames, jezdili po všemožných festivalech a halách a nabízeli hudebně jen velmi průměrnou show. Do toho lídr Ivan Moody střídavě trávil čas na odvykačce a v pubech s hektolitry alkoholu. Na druhou stranu, odhlédneme-li od hudebních ambicí, jedno je jisté: S FFDP je všechno, jen ne nuda.
I novinka je z části přehlídkou nabušeného heavy metalu, který je vlastně poctou a vzkříšením tradičního kovového žánru v úhledném moderním kabátku. Nahrávka je produkčně bombastická a epická, zvukově čistá, líbivá, a to i pro sváteční metalisty. Nevyžaduje po posluchači pozornost. Sama se, se svou energií a zapamatovatelnými refrény i změnami temp, neustále připomíná a nedovolí ho ani na moment uspat.
Hned úvodní "Fake" je se svými "motherfucker" výkřiky, macho vokálem a hutnými kytarami přímo explozivní start. S následující "Top Of The World" se kapela poprvé na této desce pouští do koketování s melodickými refrény, které se tu zjevují častěji, než bylo dosud u FFDP zvykem. Vyloženou tutovkou pro rádia je nepochybně střednětempá "Sham Pain", která je takovým křížencem Nickelback a Kid Rocka. Kapela si touto písní zjevně pomalu otevírá dvířka k novým posluchačům.
Ještě výraznějším krokem do mainstreamu je cover "Blue On Black" od luisianského kytaristy Kennyho Waynea Shepherda. FFDP v ní výrazně zabrousili do country, což je v kontextu dosavadní tvorby překvapivým pokusem. Novinka ale skrývá ještě jednu předělávku, a to přepracovanou pecku od punk rockových veteránů The Offspring "Gone Away", která vyšla na jejich čtvrtém albu "Ixnay On The Hombre" z roku 1997. Kdo by čekal, že alespoň v tomto případě přidají pod kotlem, bude na omylu. Cover vyznívá velmi lacině, nenápaditě a jeho smysl je malou záhadou.
Nahrávka ale ukrývá i povedené momenty. Jedním z nich je bezesporu "Fire In The Hole", skladba se sympatickým industriálním feelingem. Arénovka jak vyšitá. Slušivý industriální tón vyvstane na povrch také společně s jednou z nejtvrdších písní "Rock Bottom". Ocelové bicí tu téměř připomene již zaniklé Static-X.
Tvrdým direktem fanoušků raných FFDP je duo balad v polovině desky "When The Seasons Change" a "Stuck In My Ways", které nejsou ani zábavné ani srdceryvné. Od levných cajdáků si ovšem neodpočinete ani poté. Album totiž zavírají další dvě úmorné balady "Bloody" a "Will The Sun Ever Rise", které jen stěží rozeznáte od běžné mainstreamové produkce.
Snaha zalíbit se masám je tak z "And Justice For None" ještě markantnější než ze tři roky starého předchůdce "Got Your Six". Energickou první polovinu, která zacpe pusu metalovým fandům, vystřídá kolem poloviny desky smršť naprosto průměrných ukolébavek, které tak tvoří téměř polovinu materiálu novinky. Nejde ovšem o žádné emotivní perly, ale o prázdné, na efekt vytvořené balady pásové výroby. Skoro se nabízí tomu osvalenému zabijákovi s přebalu desky pověsit na krk růžovou kravatu a místo explodujícího pozadí ho natáhnout na květinovou louku s paraplíčkem.
Komentáře