Začíná být zřejmé, že z Rolling Stones už nelétají ty houfy inspirativních jisker, od kterých chytá všechno kolem, že překročili hranici, kdy spoluurčovali postoje a estetické hodnoty většiny mladé generace, že se zkrátka vřadili mezi zasloužilé. Na albu It's Only Rock 'n Roll hrají na jistotu, ale hrají na ní pořád skvěle. Jestliže kapele chybí až na drobné náznaky snaha posouvat vlastní hranice, rozhodně jí nechybí odhodlání dělat svou práci co možná nejlíp. Slavnou éru, v níž Richardsovi dělal kytarového parťáka Mick Taylor, možná nezakončila právě přelomovým dílem, ale v tom, co dělají, jsou pořád nejlepší.
S Taylorovým budoucím nástupcem Ronniem Woodem ze skupiny Faces už je kapela v kontaktu. Titulní pecka, jejíž název se stal v průběhu let okřídleným sloganem, dokonce vznikla z jamování Wooda s Richardsem a tuto skutečnost neopomněli Stones uvést i v kreditech. Je to klasicky naježená vypalovačka stejně jako úvodní If You Can't Rock Me, mladší bratříček uzemňujících otvíráků typu Brown Sugar. Zpestřující bluesové a countryové odbočky charakteristické pro vrcholná alba tady téměř chybí, v Luxury country (ale taky reggae) spíš jen podprahově tušíme a ani Short and Curlies nejde na bluesovou dřeň zdaleka tolik jako v minulosti třeba Parachute Woman nebo Midnight Rambler.
To, že teď Rolling Stones sjíždějí spíš soul a funk, dokazuje výběr jediné předělávky Ain't Too Proud to Beg, kterou si tentokrát nevypůjčili od žádného... číst dále
Začíná být zřejmé, že z Rolling Stones už nelétají ty houfy inspirativních jisker, od kterých chytá všechno kolem, že překročili hranici, kdy spoluurčovali postoje a estetické hodnoty většiny mladé generace, že se zkrátka vřadili mezi zasloužilé. Na albu It's Only Rock 'n Roll hrají na jistotu, ale hrají na ní pořád skvěle. Jestliže kapele chybí až na drobné náznaky snaha posouvat vlastní hranice, rozhodně jí nechybí odhodlání dělat svou práci co možná nejlíp. Slavnou éru, v níž Richardsovi dělal kytarového parťáka Mick Taylor, možná nezakončila právě přelomovým dílem, ale v tom, co dělají, jsou pořád nejlepší.
S Taylorovým budoucím nástupcem Ronniem Woodem ze skupiny Faces už je kapela v kontaktu. Titulní pecka, jejíž název se stal v průběhu let okřídleným sloganem, dokonce vznikla z jamování Wooda s Richardsem a tuto skutečnost neopomněli Stones uvést i v kreditech. Je to klasicky naježená vypalovačka stejně jako úvodní If You Can't Rock Me, mladší bratříček uzemňujících otvíráků typu Brown Sugar. Zpestřující bluesové a countryové odbočky charakteristické pro vrcholná alba tady téměř chybí, v Luxury country (ale taky reggae) spíš jen podprahově tušíme a ani Short and Curlies nejde na bluesovou dřeň zdaleka tolik jako v minulosti třeba Parachute Woman nebo Midnight Rambler.
To, že teď Rolling Stones sjíždějí spíš soul a funk, dokazuje výběr jediné předělávky Ain't Too Proud to Beg, kterou si tentokrát nevypůjčili od žádného klasika z Delty, nýbrž od motownských hvězd The Temptations. A poradili si s ní fantasticky. Špetku žhavého funku obsahuje i píseň Fingerprint File, ale celkově je jeho stopa na albu méně zřetelná, než tomu bylo u Goats Head Soup. Zato ploužákům věnují Stouni opět náležitou pozornost. Jak Till the Next Goodbye, tak If You Really Want to Be My Friend nezapřou touhu stát se novou Angie a i když to nejsou špatné kousky, právě ony asi nebudou tím důvodem, proč se k albu vracet. O dost přitažlivější je chuckberryovský rock'n'roll Dance Little Sister a také netypicky uvolněná Time Waits for No One, jejíž působivě posmutnělou atmosféru korunuje parádní santanovské sólo Micka Taylora umocněné ještě pianem Nickyho Hopkinse. Divoká karta desky.
It's Only Rock 'n Roll je v rámci diskografie kapely solidní položkou, což v kontextu celé rockové scény znamená, že ční vysoko nad průměrem. Rolling Stones na ní zní často velmi typicky, což může pro někoho znamenat zklamaný povzdech nad stagnací, pro jiného radost z toho, že dostane, co očekával. Skupina tady předvádí svůj standard a v tomhle případě se obejdeme bez znevažujícího slůvka „jen“.
Komentáře