Red Hot Chili Peppers - Stadium Arcadium

U jinak velmi povedeného alba By the Way jsem si posteskl, že by neškodilo dvě, tři písně vypustit, a ejhle: při dalším studiové fušce na to šla kapela úplně opačně a natočila rovnou dvoják (a to mělo jít původně dokonce o tři samostatné disky). Zaděláno na megalomanský průšvih? Možná, ale Red Hot Chili Peppers se mu vyhnuli elegantním obloukem a dokázali, že i ty dvě hodiny dokážou napěchovat brilantní a pestrou muzikou.

Stadium Arcadium může zklamat ty, kdo volají po neustálém progresu a nechtějí se smířit se skutečností, že i tihle kalifornští nezbedové stárnou. Hudba čtveřice se tu opravdu k žádným novým horizontům neupíná, ale ani jen planě nevyžírá zbytky svých někdejších nápadů. Stylově opravdu provádí syntézu všeho, čím prošla: ve vyrovnaném poměru tu najdeme odvázané funky parádičky upomínající na rok 1991 i zpěvný cukrkandl z doby o dekádu pozdější, přičemž většinou jde o kombinaci obého v jednom songu. Občas dojde i na hardrockové zdrsnění ve stylu navarrovského intermezza (Torture Me, Readymade). Ale nechybí tu ani výpravy za hranice dobře známých teritorií. Nejde sice o žádné těžké experimenty (jsme přece pořád v Kalifornii a chceme se hlavně bavit), průzkumné lodě se drží spíš při pobřeží, ale i tak jsou ty drobné výboje osvěžující.

Asi největší podíl na nich má opět John Frusciante, který se vzepjal k mimořádnému výkonu a album je mimo jiné také výkladní skříní jeho hráčské flexibility. Střídá technické i zvukové polohy svého nástroje, neotřelé nápady sype z rukávu a skoro z každého songu dělá jedinečnou událost. Příkladem za všechny může být třeba skvostné finále Turn It Again, ale takových drobných radostí je tu spousta. A to si ještě ve skladbě Especially in Michigan přizval kolegu z klubu kytarových workoholiků Omara Rodrigueze. Ódou na Johna ale samozřejmě nechci umenšovat zásluhy zbývajícího trojlístku, protože ve formě je evidentně celá parta. Hity, instrumentální lahůdky, energie, různorodost, všechno tu je v dostatečném množství. Jistě, i průměrnější chvilky (třeba singlová Snow (Hey Oh) hraje podle mě příliš na jistotu), ale těch je minimum.