Těžko uvěřit, ale už je to dvacet let, co Green Day vydali "American Idiot", svým způsobem dobový statement a obraz Spojených států po 11. září 2001 a svůj na dlouhou dobu poslední umělecký vrchol. Uzavřeli tím svou nejúspěšnější a umělecky nejhodnotnější desetiletku, zahájenou "Dookie" a dlážděnou solidními studiovkami jako "Nimrod" a "Warning".
Od té doby se v tom, mírně řečeno, plácají. "21st Century Breakdown" potopila snaha být ještě větší než předchůdce, albová trilogie "Uno!", "Dos!" a "Trés!" stěží nabídla dost silného materiálu na jednu standardní desku. U "Revolution Radio" to vypadlo, že se skupina vrací do formy, ale pořád to nebylo ono. Více než tři roky stará nahrávka "Father of All Motherfuckers" pak sice přinesla nějaké ty experimenty se zvukem, ale ve výsledku byla ještě bezradnější než ty předchozí.
Do "Saviors", prvního velkého alba roku 2024, se opět vkládaly velké naděje v duchu, že teď už by to konečně mohlo zase vyjít. Očekávání dovedly vzbudit i zveřejněné singly, které ukázaly, že tvůrčí energie v trojici z kalifornského East Bay zase (nejspíše) tepe a že se pánové opět navrátili od ambiciózních projektů spíše k přímočarému písničkovému stylu.
Celá kolekce, která k již zveřejněné čtveřici přidala dalších jedenáct kousků, se výše tušeného drží. Žádné komplikované pop-punkové hymny à la "Jesus of Suburbia", žádné takřka mccartneyovské spojování kratších fragmentů do... číst dále
Těžko uvěřit, ale už je to dvacet let, co Green Day vydali "American Idiot", svým způsobem dobový statement a obraz Spojených států po 11. září 2001 a svůj na dlouhou dobu poslední umělecký vrchol. Uzavřeli tím svou nejúspěšnější a umělecky nejhodnotnější desetiletku, zahájenou "Dookie" a dlážděnou solidními studiovkami jako "Nimrod" a "Warning".
Od té doby se v tom, mírně řečeno, plácají. "21st Century Breakdown" potopila snaha být ještě větší než předchůdce, albová trilogie "Uno!", "Dos!" a "Trés!" stěží nabídla dost silného materiálu na jednu standardní desku. U "Revolution Radio" to vypadlo, že se skupina vrací do formy, ale pořád to nebylo ono. Více než tři roky stará nahrávka "Father of All Motherfuckers" pak sice přinesla nějaké ty experimenty se zvukem, ale ve výsledku byla ještě bezradnější než ty předchozí.
Do "Saviors", prvního velkého alba roku 2024, se opět vkládaly velké naděje v duchu, že teď už by to konečně mohlo zase vyjít. Očekávání dovedly vzbudit i zveřejněné singly, které ukázaly, že tvůrčí energie v trojici z kalifornského East Bay zase (nejspíše) tepe a že se pánové opět navrátili od ambiciózních projektů spíše k přímočarému písničkovému stylu.
Celá kolekce, která k již zveřejněné čtveřici přidala dalších jedenáct kousků, se výše tušeného drží. Žádné komplikované pop-punkové hymny à la "Jesus of Suburbia", žádné takřka mccartneyovské spojování kratších fragmentů do proměnlivých kompozic, žádný skladby svírající koncept - jakkoliv vše zmíněné kdysi povyšovalo Green Day nad ostatní pop-punkové souputníky.
Tohle je sbírka energických bangerů. Samozřejmě - je tu více starostí než na "Dookie", těžko si totiž představit, že by tehdy kapela byla schopná napsat baladu "Father to a Son". To prostě chce nějakou tu životní zkušenost.
Skoro to vypadá, že Billie Joe Armstrong, Mike Dirnt a Tré Cool okolo sebe potřebují svět pochroumaný a rozhozený. Že jedině tak dokážou vykřesat silný materiál. Před dvaceti lety to byl doznívající šok z 11. září a následné války s terorismem, nyní je to post-, respektive (s jistou mírou pravděpodobnosti) pre-trumpovská Amerika.
Těch chvályhodně vztyčených prostředníčků vůči systému je tu více - jmenovitě třeba "One Eyed Bastard" s nosným riffem, který až příliš připomene "So What" od Pink, či "Coma City" trefující se do policejního násilí. V "American Dream Is Killing Me" se odhaluje odvrácená strana amerického snu, ve "Strange Days Are Here to Stay" se tematizuje úpadek společnosti jako takové.
Paradoxně je tu ale i pravý opak, bezstarostná oslava rockového života "Corvette Summer" i poněkud dutá romance "Bobby Sox", byť i ta má díky refrénu "Do you wanna be my girlfriend?" své naivní kouzlo.
Green Day se tu přehrabují svým katalogem a servírují posluchači jakýsi vzorník své vlastní tvorby. Už tolik nejiskří energií, přesto, když se rozezní punkový riff v "1981", propadáme se společně s nimi hodně hluboko do minulosti.
Stále umějí být patetičtí - v baladách tu zní zvonivé piano i slzopudné smyčce -, ale i rockově ostří a hymnicky velkolepí. A hlavně: nevyschnul jim zdroj na první dobrou chytlavých melodií. Čert vem, že jsou tak-nějak povědomé.
Novinka "Saviors" mnohokrát nepřekvapí, na to jede až příliš na jistotu. Přesto má něco, co dlouhá řada alb před ní nikoliv - celistvost. Slabší momenty se najdou, nicméně je to spíše otázka osobního vkusu než obecného tvrzení. Průšvih tu ale není žádný a desku je radost brát jako celek, nikoliv si pouze vyzobávat ty svoje. A to je něco, co jsme u Green Day neslyšeli už roky. Snad je tohle dílo novým naskočením na vlnu tvůrčí mízy a nějakou dobu to pánům vydrží. Na dalších dvacet let tápání totiž už nejspíše nemají čas.
22.01.2024 - 11:03 | Meca76
Saviors je najlepší album, ktorý Green Day vydali po American Idiot . Je to zvuk obnovenej kapely so skutočnou energiou za každou jednou piesňou. Balady sú tu pre kapelu tiež neuveriteľne výstižné. Skladby „Goodnight Adeline“ a „Fancy Sauce“ poskytujú skvelé momenty na spomalenie uprostred z veľkej časti energického zoznamu skladieb.
S množstvom energie a skvelým písaním piesní získali kalifornské legendy späť svoju slávu.