Hoďme za hlavu všechna klišé o tom, že kapela se vrací ke kořenům a že staří psy sice štěkají, ale už nekoušou. Není lepší se jen nechat unášet na vlnách melodií? Užívat si poctivou hudbu? Protože nechat všechny zlepšováky a krabičky stranou, se ukázalo u Nazareth jako více než prozíravé. Ostatně trend poslední doby velí - chceme muzikou přímou a bez příkras!
Po prvním poslechu mě deska, ponechám-li stranou nakažlivou, pohodovou atmosféru, příliš neoslovila. Ale s každým dalším poslechem se začaly vylupovat jednotlivé party a rozmanitost skladeb, které ale drží v kompaktním celku. A u vokálu Dana McCaffertyho mi vůbec nevadilo, že neblbne jako na" Hair Of Dog". Právě naopak - jeho léty ohoblovaný hlas do bluesového chrapláku zraje jako víno ke stále příjemnější barvě.
Když kapelu v roce 1999 kosila smrt, málokdo jí ještě dával větší šance. Stačilo ale přibrat mladou náhradu (bubeníka Lee Agnewa), nechat uzrát čas a nabrat tvůrčí síly. A po důstojném albu "The Newz" je tu další rock'n'rollový mistrovský kousek. Byla by škoda, kdyby skupina neprodala, co umí a na čem vyrostla, což jsou bluesové základy. "Big Dog's Gonna Howl" nebo "The Toast" jsou skladby, na nichž by se mohli učit rhythm & blues mladí muzikanti.
Nazareth, které paradoxně nejvíc proslavila rádii velmi oblíbená balada "Love Hurts", i na nové fošně nabízejí jemný kousek "Butterfly", takže křehké duše si přijdou na své. Naštěstí jde o baladu vkusnou, takový... číst dále
Hoďme za hlavu všechna klišé o tom, že kapela se vrací ke kořenům a že staří psy sice štěkají, ale už nekoušou. Není lepší se jen nechat unášet na vlnách melodií? Užívat si poctivou hudbu? Protože nechat všechny zlepšováky a krabičky stranou, se ukázalo u Nazareth jako více než prozíravé. Ostatně trend poslední doby velí - chceme muzikou přímou a bez příkras!
Po prvním poslechu mě deska, ponechám-li stranou nakažlivou, pohodovou atmosféru, příliš neoslovila. Ale s každým dalším poslechem se začaly vylupovat jednotlivé party a rozmanitost skladeb, které ale drží v kompaktním celku. A u vokálu Dana McCaffertyho mi vůbec nevadilo, že neblbne jako na" Hair Of Dog". Právě naopak - jeho léty ohoblovaný hlas do bluesového chrapláku zraje jako víno ke stále příjemnější barvě.
Když kapelu v roce 1999 kosila smrt, málokdo jí ještě dával větší šance. Stačilo ale přibrat mladou náhradu (bubeníka Lee Agnewa), nechat uzrát čas a nabrat tvůrčí síly. A po důstojném albu "The Newz" je tu další rock'n'rollový mistrovský kousek. Byla by škoda, kdyby skupina neprodala, co umí a na čem vyrostla, což jsou bluesové základy. "Big Dog's Gonna Howl" nebo "The Toast" jsou skladby, na nichž by se mohli učit rhythm & blues mladí muzikanti.
Nazareth, které paradoxně nejvíc proslavila rádii velmi oblíbená balada "Love Hurts", i na nové fošně nabízejí jemný kousek "Butterfly", takže křehké duše si přijdou na své. Naštěstí jde o baladu vkusnou, takový sofistikovaný popík s bluesovým základem. Nelze vypíchnout jen jeden největší hit, když totiž kapele přistoupíte na jejich zemitou hru bez zbytečných kudrlinek, můžete se nechat jen opájet. Samozřejmě, že deska obsahuje slabší momenty, pár rozvleklejších pasáží, ale v konečném důsledku zjistíte, že to až tolik nevadí.
Nahrávka prostě zraje s každým dalším poslechem a slabá místa jsou pak spíše otázkou osobních preferencí než vkusu. Vypadá to, že popovému období dala kapela definitivně vale. Přece jen formace typu Nazareth, která kovala dějiny hard rocku, už má takový kredit, aby si mohla natočit alba přesně podle sebe, protože ví, že fanoušek dobře pozná, kdy je to baví a kdy jde o kalkul.
Albu by moc slušelo provedení někde v menším klubu než ve velkých halách, na které si Nazareth stále ještě potrpí. Každopádně na turné k nové desce prosím více "Big Dogz" a méně "Dream On".
Komentáře