Linkin Park - Living Things

23.01.2013 - 17:16  |  3DDI3

Venku prší, ťukání klávesnice se ztrácí v ozvěně hřmících blesků a v pozůstatcích recenzentova mozku se honí slova jako únava a zmatek. Cítí se jako oběť. Cítí se bezmocný, když má případnému čtenáři zprostředkovat zvuk pátého studiového alba Linkin Park, které svým názvem vše-objímá veškeré živé věci na naší Zemi. Jak popsat onen rozpor? Po zdevastovaném nádechu alba A THOUSAND SUNS je tahle energetická placka plná života, trochu jako cesta, kterou jsme se (před pár lety) nevydali. Takže logicky i krok zpět. Linkin Park přerušují inovující cestu a staví hrad ze skla. Oslňující a líbivou baštu, kde si na své cestě za zkoumáním možností kapely dají pauzu a naberou síly. Tisíce sluncí spálily všechno od kůže až ke kosti, k dřeni kapely a než se to znovu všechno zlomí a přehoupne do dalšího zkoumání, chce kalifornská kapela sebereflektovat svou tvorbu za posledních dvanáct a více let, kdy si tehdy ještě parta mladých kluků nechala říkat Hybrid Theory. Trochu si pohrát, dát některým z brblajících fanoušků to co chtějí a zároveň si to moc nerozházet s těmi novými. Nezvykle opatrný přístup.

Tak tu máme LIVING THINGS. Dvanáct chytlavých pecek z toho jedna instrumentální. Stejný vzor, který vtiskli svému debutovému albu. Líbivé melodie se tu střetávají s digitálním zvukem, rezonujícím v uších, v každé skladbě vždy trochu jinak. Celkově je album daleko svižnější než například minulé dva kousky. Vrací se zde dlouho postrádaný zvuk kytar a to hned v úvodní elektronické vypalovačce Lost In The Echo, kterému vévodí Shinodovo rychlé frázování a Benningtonův řev. V podobném duchu pokračuje i In My Remains a Burn It Down míchá ve starém stylu temnější témata z A THOUSAND SUNS. Do téhle úvodní singlovité party (tzn. každý ze zmíněných songů, zní jako prvoplánový singl) patří i I'll Be Gone, kde hostuje smyčcový aranžér Owen Pallett (Arcade Fire). Většinou těmihle sázkami na jistotu tak trochu pohrdám. To právě ony Linkin Park škatulkují. Tady jde ale o tak pečlivou práci, že se nedá říct ani popel. Ze zmíněných nefandím jen nedoladěnému BID.

Experimentální kousky, ale na LT znovu stojí za to. Uvolněná melodie Castle of Glass díky svému aranžmá a Shinodovu zpěvu chytá temnou až depresivní atmosféru. Podivné perkuse a kovově znějící bůhvíco s folkovým nápěvem. Někdy také není úplně jasné, kde Bennington končí a Shinoda začíná. Většinu totiž zpívají oba a přidávají na intenzitě podle tóniny, která se jim zrovna hodí k dosažení dokonalého stmelujícího efektu. Victimized je tvrdý punk-rockový kopanec do hlavy, maglajz, který se vám přes svou krátkou délku vypálí do hlavy. Shinoda rapuje jako šílený, Chester řve. Bicí jako by měli vypustit duši. Říká „Brzo budu pryč, ale taky si mě zapamatujete!“ Smutná balada Roads Untraveled je zase tím čím nejspíš chtěla být In Between na desce MINUTES TO MIDNIGHT, Mike zpívá v cinkavé melodii o naději a Chester tu jen vypomáhá.

Rozverná Skin To Bone, s jinotajným textem je jen předvoj před monumentální Until It Breaks. Ta si bez debat vyslouží přezdívku "nejpodivnější song co mají Linkin Park za sebou", několikrát mění tempo. Hardcore úvod, kde Shinoda rýmuje jako snad nikdy a jeden z nejsilnějších refrénů (Když se to neopakuje je to vůbec refrén?) „Give me the strength of the rising sun“ od Bennigtona se v závěru lomí do snové sekvence, kterou odzpívá kytarista Brad Delson. A už je tu konec, kde je ve staniolu obalena poslední pecka Powerless. Klasická vypalovačka na závěr, která i přes všechna klišé dává vzpomenout na dny největší slávy Linkin Park. Teskná, silná a zasekne se v hlavě. Jako nakonec celé album.

To není průkopnické, není to posun, na který jsme si v posledních pár letech zvykli. Nejsou to lži, co říká kapela o tom, že se nechce vracet zpět (album dokáže stát samo o sobě), je to jen chamtivost studia, ale rozhodně není utrpení tuhle desku poslouchat. Je to hybrid a na hybridy jsme zvyklí. Jen to je tentokrát hybrid hybridů, alb kapely, která míchá styly. Přesto zní skoro každý song přirozeně, tak samozřejmě a my ani nevidíme to lepidlo.

22.06.2012 - 19:49  |  Marek Lučin

Ano, Living Things nepřináší vůbec nic nového.Skladby jsou jako podle nějaké šablony, kterou Linkin Park používají od samého počátku, ale mě to tak vlastně vyhovuje.Možná proto, že jsem LP přišel na chuť až mnohem později.A předchozí více experimentální album mě narozdíl od jiných bavilo.

Snažím se hudbu moc neřešit, neškatulkovat, je to pro mě odjakživa pocitová záležitost.

A víte co mě vždycky strašně štvalo?Když nové album, film nebo třeba hra dostaly nízké hodnocení jenom proto, že "nepřináší nic nového".Něco takového nikdy neočekávám, to je pro mě jen možná přidaná hodnota.