Vladimír Merta - Ponorná řeka

Vladimír Merta nepatří k těm, kteří vydávají alba se závratnou rychlostí či při první vnitřním impulsu. Čas na jeho desky uzrává pozvolna. A člověk má pak o to větší možnost si výsledek užívat v míře vrchovaté. Pravda, existuje řada kompilací, především archivních koncertních záznamů, které zachycují jeho písničkářskou cestu v nejpřirozenějším světle (vliv okolního prostředí a spoluhráčů, přetváření textu i melodie dle momentální sitauce), ale studiové album je přeci jen zvláštním kompaktním celkem, dílem v němž hraje dotažení ideí prim. Merta není a nebyl nikdy zlidovělým mistrem zkratek, snadno zapamatovatelných popěvků a jasně sdělených myšlenek. Naopak. Jeho síla tkví v pozvolném rozehrávání dramat vystavěných na základech z precizně vykreslených obrazů, hlubokého ponoru do atmosféry a z takticky využitých forem. Poslouchat jeho písně je dobrodružství, do kterého se ne zrovna každému chce a ne každý z něj vychází s pocitem prožité dechberoucí jízdy a užití si (tisíckrát slyšené: o čem to vlastně zpíval?). A tohle album by mohlo posloužit - stejně jako jeho více než třicetiletý předchůdce P.S. - jako průvodce v kauze: "Vladimír Merta".

Merta vypráví, frázuje, láme a moduluje hlas až herecky. Se smyslem pro detail. Jeho kytara (pro studiovou nahrávku zrkocená do podoby jistě cválajícího koně v nedělním odpoledni) je organicky zakomponována do kapelního zvuku folk-bluesové kytary Pavla Skály, lidové ornamentálnosti houslí Honzy Hrubého a padnoucí rytmiky pánů Zelenky a Veselého. Mertova pověstná improvizačnost se zkrátka pro tentokrát převtělila do aranží, které vznikali na základě společné chemie s prvkem ETC. A výsledek zní zatraceně lehce a až sessionově - samozřejmě bez případných slepých uliček. Dylanovská idea pojetí písničkáře jakožto folk-rockového principála ve vší parádě.

Kolekce je sestavena jak z písní, s nimiž je možné se setkávat na Mertových koncertech už víc jak 20 let, tak z tvorby z poslední doby. A mozaika je poskládána vyrovnaně, bez propadů a děr. Zato vrcholy tu jsou naprosto nepřehlédnutelné. Tři. Mrazivé a dokonale rozmístěné. Temná a z nejspodnějších pater vyvěrající Ponorná řeka (už jen ta hluboká poloha hlasu v první sloce) hned v první třetině alba, Vzdálené výstřely za polovinou (otevřeně, přímo, bez pozlátka a přesto s grácií popisující tolik blízké zlo, které si stále mnozí nechtějí či neumí připustit) a v úplném závěru Gerda. Všechny tři sžíravé, postupně rozkrývající větší a větší krutost, pravdu, lidskou zranitelnost, chyby a touhy. A když se začne v závěru Gerdy atmosféra zhuštovat nejen díky gradace textu, ale i nástrojům opakujícím jednoduchý motiv, vpletený do husté pavučiny, je zřejmé, že do téhle řeky, bude člověk chtět vstoupit znovu.

Tyhle šedé až černé barvy pak skvěle doplňují barevná sklíčka jako svůdná, sebeironizující a silně melodická Chelsea Hotel (ten sem-tam vyplouvající motiv!), jedna z lepších mezi Mertovými humornými písněmi - Bye bye, Miss Blanche (příměr "...celý banjo band Ivana Mládka" z hlavy vážně nedostanu) nebo s dcerou Sárou nazpívaná Intuice ženy (...za pochodu rodí). Každý kamínek v mozaice je jiný.

Merta natočil velmi dobré album, které doplňuje obraz Vladimíra Merty, jakožto zásadního písničkáře zdejší scény. Všechna ta spontánost a nevázanost živého hraní dostala tuze sympatickou sestřičku v podobě již dlouho tušené a ještě déle hledané Ponorné řeky. Bude i bratříček?