Genesis se postupně oklepali z odchodu Petera Gabriela i kytaristy Steva Hacketta a jako trio pokračují směle dál. Albem ...And Then There Were Three... přínejmenším obhájili své právo na další existenci a následující nahrávka už je zralým plodem znovunalezeného sebevědomí a skladatelské potence. Vazby v tvůrčí chemii skupiny se přeskupily a dosáhly nové rovnováhy, přičemž opět vstupují do hry i vkusná popová ředidla, která s minulou deskou přinesla výrazný žebříčkový úspěch v podobě písně Follow You Follow Me.
Navíc překlopení do sféry dospělého popu, s nímž pak Genesis komerčně válcovali osmdesátá léta, není na albu Duke ještě zdaleka dovršeno. Podstata nahrávky je stále artrocková, o čemž svědčí už skutečnost, že částečně tvoří ucelený příběh doplněný autorskými příspěvky jednotlivých členů tria. A tak jako tímto hybridním pojetím nevzniká nesourodý slepenec, ani střetáváním kompoziční košatosti s popovou souměrností album netrpí, oba přístupy se naopak příhodně doplňují. Uvolněná hitovka Misunderstanding například přichází na scénu právě včas, aby zabránila přejedení se klávesovou okázalostí úvodních skladeb.
Klávesy hrají vůbec na albu jednoznačně vůdčí roli. Hackettova nepřítomnost nezůstala bez následků na celkový sound a kytara teď zůstává spíš u podpůrného přicmrndávání. Zato Banks je za svými keyboardy neustále v centru dění, hrozící zvukové jednotvárnosti ale skladby úspěšně... číst dále
Genesis se postupně oklepali z odchodu Petera Gabriela i kytaristy Steva Hacketta a jako trio pokračují směle dál. Albem ...And Then There Were Three... přínejmenším obhájili své právo na další existenci a následující nahrávka už je zralým plodem znovunalezeného sebevědomí a skladatelské potence. Vazby v tvůrčí chemii skupiny se přeskupily a dosáhly nové rovnováhy, přičemž opět vstupují do hry i vkusná popová ředidla, která s minulou deskou přinesla výrazný žebříčkový úspěch v podobě písně Follow You Follow Me.
Navíc překlopení do sféry dospělého popu, s nímž pak Genesis komerčně válcovali osmdesátá léta, není na albu Duke ještě zdaleka dovršeno. Podstata nahrávky je stále artrocková, o čemž svědčí už skutečnost, že částečně tvoří ucelený příběh doplněný autorskými příspěvky jednotlivých členů tria. A tak jako tímto hybridním pojetím nevzniká nesourodý slepenec, ani střetáváním kompoziční košatosti s popovou souměrností album netrpí, oba přístupy se naopak příhodně doplňují. Uvolněná hitovka Misunderstanding například přichází na scénu právě včas, aby zabránila přejedení se klávesovou okázalostí úvodních skladeb.
Klávesy hrají vůbec na albu jednoznačně vůdčí roli. Hackettova nepřítomnost nezůstala bez následků na celkový sound a kytara teď zůstává spíš u podpůrného přicmrndávání. Zato Banks je za svými keyboardy neustále v centru dění, hrozící zvukové jednotvárnosti ale skladby úspěšně čelí výraznými melodiemi, Collinsovým dynamickým bubnováním i jeho stále jistějším vokálem.
Úvodní blok Behind the Lines, Duchess a Guide Vocal pochází z původně zamýšleného koncepčního celku a je to entrée ve velkém stylu. Slavnostní klávesové riffy, silné melodické motivy, svěží rytmika a velkorysé kompozice reprezentují progrockovou tvář desky tím nejlepším možným způsobem. Ta písničkovější má zase své delegáty v již jmenované Misunderstanding a především ve skladbě Turn It On Again. Ta ovšem hraje tak trochu na obě strany. Přehlednou strukturu a poprockový švih v ní ozvláštňují rafinované změny rytmu a vzniká tak vysoce chytlavá záležitost, při níž se rádiový konzument nažere a progrockový fundamentalista zůstane celý (nebo naopak).
I když se mezi dvanácti položkami alba najdou i průměrnější songy (trojice Alone Tonight, Cul-de-sac, Please Don't Ask je jako celek poněkud utahaná), vyloženě slabý tu není. Genesis se touto nahrávkou důstojně loučí s artrockovými sedmdesátkami a zároveň jasně signalizují, že jsou dobře připraveni i na změnu obecného vkusu v následujícím desetiletí. Ortodoxnější fanoušci je za tuto přizpůsobivost zatratí, ale popový mainstream osmdesátých let díky ní získá jedny ze svých nejšikovnějších fachmanů.
04.10.2016 - 12:46 | Yack1
Vrchol postgabrielovské tvorby a pro mne nejoblíbenější album Genesis. Možná také proto, že se mi dostalo do ruky jako první, někdy na začátku 80´s a od té doby jsem ho slyšel mnohokrát.
Jsem stále nadšen při poslechu 2.skladby "Duchess", kde se vlastně minutu ani moc neděje jenom bublání a cinkání s preludiemi klavíru či el.varhan, ale postupně to graduje, a po druhé minutě, když se přidají naplno bicí a naléhavý Phillův zpěv, jde mé nadšení na vrchol.