Další Caleova písňová kolekce nabízí méně vyhlazený sound s ostřejšími kontrasty, než tomu bylo u alba Paris 1919. Vedle různorodých klávesových rejstříků protagonisty je pro něj důležitá přítomnost dvou členů skupiny Roxy Music, a sice Raye Manzanery, jehož kytara místy dodává nahrávce rockovou štiplavost i eleganci, a Briana Ena. Jeho přínos není na obalu desky přesně konkretizován (tam, kde jsou u jiných před dvojtečkou uváděny používané nástroje, stojí v případě zvukového mága pouze lakonické „Eno“), můžeme se ale snadno domyslet, že spočíval především v těžko definovatelném oboru zvaném sound design. Výraznou šlápotu zanechali oba například v nejdelší skladbě Gun, do níž Manzanera nahrál škvířivé kytarové sólo a Eno ho následně svými zvukovými kejkly ještě zdeformoval.
Elektrická kytara, na minulém albu přehlížený outsider, tady má celkově větší prostor i živočišnější zvuk. To se týká písní Barracuda, Gun a také závěrečné Momamma Scuba, kde se přidává další kytarista Richard Thompson, někdejší člen Fairport Convention, a která skvělým způsobem oživuje doorsovskou podobu temného bílého blues. Větší část tracklistu ale stojí na klávesách, ať už jde o klasické piáno, nebo aktuálnější syntezátorové zvuky.
Nezapomenutelné jsou hned první dvě skladby, které se po letech staly ozdobou Caleova slavného živáku Fragments of a Rainy Season: skorotitulní Fear is a Man's Best Friend s mrazivě rozdrásaným... číst dále
Další Caleova písňová kolekce nabízí méně vyhlazený sound s ostřejšími kontrasty, než tomu bylo u alba Paris 1919. Vedle různorodých klávesových rejstříků protagonisty je pro něj důležitá přítomnost dvou členů skupiny Roxy Music, a sice Raye Manzanery, jehož kytara místy dodává nahrávce rockovou štiplavost i eleganci, a Briana Ena. Jeho přínos není na obalu desky přesně konkretizován (tam, kde jsou u jiných před dvojtečkou uváděny používané nástroje, stojí v případě zvukového mága pouze lakonické „Eno“), můžeme se ale snadno domyslet, že spočíval především v těžko definovatelném oboru zvaném sound design. Výraznou šlápotu zanechali oba například v nejdelší skladbě Gun, do níž Manzanera nahrál škvířivé kytarové sólo a Eno ho následně svými zvukovými kejkly ještě zdeformoval.
Elektrická kytara, na minulém albu přehlížený outsider, tady má celkově větší prostor i živočišnější zvuk. To se týká písní Barracuda, Gun a také závěrečné Momamma Scuba, kde se přidává další kytarista Richard Thompson, někdejší člen Fairport Convention, a která skvělým způsobem oživuje doorsovskou podobu temného bílého blues. Větší část tracklistu ale stojí na klávesách, ať už jde o klasické piáno, nebo aktuálnější syntezátorové zvuky.
Nezapomenutelné jsou hned první dvě skladby, které se po letech staly ozdobou Caleova slavného živáku Fragments of a Rainy Season: skorotitulní Fear is a Man's Best Friend s mrazivě rozdrásaným závěrem a kouzelná Buffalo Ballet přizdobená velebnými dámskými sbory. Ty jsou pro album také dost charakteristické, slyšíme je i v dalších baladách Emily (tipnul bych si, že působivá napodobenina příboje, která ji podbarvuje, bude právě dílem Briana Ena) a You Know More Than I Know. Ženský element pak z alba promlouvá ještě konkrétněji v písni The Man Who Couldn't Afford to Orgy v podobě smyslného recitativu herečky Judy Nylon, výrazné postavy právě kvasící punkové subkultury.
Celkově má Fear o něco menší soudržnost a o něco větší drive, než Paris 1919. Písničky, jedna vedle druhé, jsou ale stejně skvostné. Ušlechtilost vzdělance i provokativnost nekonformního umělce se v nich protínají s nepřeslechnutelným citem pro silnou melodii. Občasná neskrývaná intonační nejistota je pak chrání před vyumělkovaností a přidává potřebný díl obyčejné vřelosti. John Cale je na vrcholu tvůrčích sil a pomalu dává zapomenout na svou legendární, ale uzavřenou sametovou minulost.
Komentáře