Džínově modré album Etc... 2 představuje o dost jinou kapelu než byla ta, co doprovázela Vladimíra Mišíka na jeho sólovém debutu. Semknutější, s novou rytmikou i novými chutěmi. Jediným kytaristou zůstal Petr “Kulich” Pokorný, který na rozdíl od Pavla Fořta odolal vábení popových Sirén, podstatně víc se ve zvuku skupiny zabydlely housle Jana Hrubého. Nováčkové Jiří Šustera na bicí a především baskytarista Jiří Veselý pak vnesli do Etc... razanci jiného typu, než byla k slyšení na jedničce.
Jazzrockové stopy postupně vychládají, rozpouštějí se v obecně rockovějším základu, ale o instrumentálně vytříbené pasáže ani tentokrát není nouze. Jen v nich jazzově zaumné postroje nahrazují ráznější funkové ostruhy. Ty pobízejí skladby Nejlepší ženská našich dnů, V hotelu Belveder je dnes tanec nebo Na okraji právě prostřednictvím basových prstolamů Jiřího Veselého, ale zásadnější je empatická a originální souhra rytmiky s kytarou, houslemi nebo klávesami. Doba přivála do arzenálu Etc... také syntezátory, jejich role ovšem většinou není příliš rušivá. Výrazněji se uplatňují v nezvykle zaranžované skladbě Jam Session, o níž se přetahují s baskytarou a perkusemi. Vznikla tak zajímavá zvuková kombinace, ale textu Václava Hraběte by zřejmě slušelo nějaké vzdušnější aranžmá.
Ostatně folková nit rozvinutá na prvním albu se nepřetrhla a dvojkou se vine stejně půvabně, a to právě ruku v ruce s texty, které si Mišík vypůjčil od... číst dále
Džínově modré album Etc... 2 představuje o dost jinou kapelu než byla ta, co doprovázela Vladimíra Mišíka na jeho sólovém debutu. Semknutější, s novou rytmikou i novými chutěmi. Jediným kytaristou zůstal Petr “Kulich” Pokorný, který na rozdíl od Pavla Fořta odolal vábení popových Sirén, podstatně víc se ve zvuku skupiny zabydlely housle Jana Hrubého. Nováčkové Jiří Šustera na bicí a především baskytarista Jiří Veselý pak vnesli do Etc... razanci jiného typu, než byla k slyšení na jedničce.
Jazzrockové stopy postupně vychládají, rozpouštějí se v obecně rockovějším základu, ale o instrumentálně vytříbené pasáže ani tentokrát není nouze. Jen v nich jazzově zaumné postroje nahrazují ráznější funkové ostruhy. Ty pobízejí skladby Nejlepší ženská našich dnů, V hotelu Belveder je dnes tanec nebo Na okraji právě prostřednictvím basových prstolamů Jiřího Veselého, ale zásadnější je empatická a originální souhra rytmiky s kytarou, houslemi nebo klávesami. Doba přivála do arzenálu Etc... také syntezátory, jejich role ovšem většinou není příliš rušivá. Výrazněji se uplatňují v nezvykle zaranžované skladbě Jam Session, o níž se přetahují s baskytarou a perkusemi. Vznikla tak zajímavá zvuková kombinace, ale textu Václava Hraběte by zřejmě slušelo nějaké vzdušnější aranžmá.
Ostatně folková nit rozvinutá na prvním albu se nepřetrhla a dvojkou se vine stejně půvabně, a to právě ruku v ruce s texty, které si Mišík vypůjčil od svých literárních oblíbenců. Na úspěch “kainarovek” navázal písní Sochy se štěbetajícím hobojem hostujícího Jana Koláře, ale největší terno tentokrát udělal s verši rozevlátého beatnika Hraběte. Jak uvolněně tepající Ty II, tak Variace na renesanční téma, dojemný i vášnivý chvalozpěv na lásku, patří k tomu nejlepšímu z celého Mišíkova repertoáru. Po jednom textu přispěli, stejně jako na debutu, Vladimír Merta (Na okraji) a Jiří Suchý, jehož Šero v kavárně se ale na původní album nedostalo (semaforský klasik byl tehdy u státních činitelů v nemilosti) a objevilo se až na reedici z roku 1997.
Máme tu tedy skladby na jedné straně dravé, elektrické, instrumentálně zdatné a na druhé ty folkově prostší, přesouvající těžiště víc k textu. Jednoduchou dělící čáru mezi dvěma hudebními póly, která se dala aplikovat v případě minulé nahrávky, ale není tak snadné nakreslit. Etc... tentokrát míchají vlivy podstatně nevázaněji a organičtěji. Mišíkova Taxůvku jsme chytli má zřetelnou jižanskou příchuť, Sladké je žít je nepokrytý bluesový dupák a z Hrubého houslí zase nejednou probleskne folklórní melodika (v tomto směru ukázkový a pro svuk Etc... následujících let téměř vzorový je třeba hned začátek Nejlepší ženské našich dnů). Pánové si zkrátka hrají, co chtějí a jako zázrakem to do sebe všechno zapadá.
O to větší škoda, že téhle vzácné muzikantské konstelaci bylo dopřáno realizovat jedinou velkou desku. Dva roky nato přišel Mišíkův zákaz činnosti, který rozjetý vlak nemilosrdně vykolejil a když se ho pak horko těžko podařilo vrátit na koleje, byla to už zase docela jiná mašina.
21.02.2012 - 20:47 | mm42
Keby mal Misik s etc nahrat iba jednu skladbu musela by to byt Variace na renesanční téma. Neprekonatelne.