Florence + The Machine - How Big, How Blue, How Beautiful

Čarodějka. Bohyně. Bájná siréna. Mořská víla. Lesní žínka. Je jedno, jakou nadpřirozenou bytost jste si v případě desek "Lungs" a "Ceremonials" dosadili za jméno Florence Welch, mozek a tvář britského projektu Florence And The Machine. Důležité bylo, že jen málokdo ji vnímal jako obyčejnou pozemšťanku. Ženu. Geniální propojení klasických nástrojů s elektronikou, neotřelá fúze žánrů od alternativního rocku přes pop až k rafinovaným tanečním rytmům, nádherné texty plné fantazie a magičnosti a hlas, co chcete slyšet, až se probudíte na věčnosti. To přece nemůže být z tohoto světa.

Třetí řadovka "How Big, How Blue, How Beautiful" dokazuje, že může. V jedenácti nových písničkách Florence odhodila svůj závoj tajemna a sestoupila mezi nás, obyčejné smrtelníky. Hudebně i textově. "'Ceremonials' se hodně upínalo k smrti, vodě, útěku či nadřazenosti smrti, zatímco nové písně jsou propojeny více s realitou. Pokouším se v nových písních naučit žít a milovat v tomto světě, ne se z něj snažit utéct," říká sama zpěvačka. Pomáhá jí v tom producent Markus Dravs, jenž pracoval s Arcade Fire, Coldplay či Mumford & Sons. A už úvodní indie pop-rocková vypalovačka "Ship To Wreck" s říznými kytarami, pojednávající o sebedestrukci, svou přímočarostí strhne a nepustí. Tahle Florence je civilnější, posluchačsky vstřícnější, ale stejně skvělá a osobitá.

Motivy pekla a ráje, krve i potu, lásky a ztráty, vzteku i smíření, nenávistí a odpuštění, frustrace i naděje, to všechno tady najdete. Hlas Florence Welch si uchovává svou sytost, bodá ve výškách a hypnotizuje v hloubkách. Přibylo dechových nástrojů, ubylo epických zvratů, ale strukturou skladeb dokáže kapela stále překvapit - vzpomeňme na první singl "What Kind Of Man" nebo retrem navoněnou, v tanec bobtnající hitovku "Delilah". A pro stavbu velkolepých instrumentací si tentokrát Florence oblíbila trumpety. Ty trumpety, které tak utkvěly v paměti z titulní skladby, z níž před časem formou jakéhosi intra ukázala jen zlomek jejích půvabů a šmrncu.

Opravdový skvost se ale jmenuje "Queen Of Peace", má filmový, chtělo by se říci až westernově dramatický zvuk a napětí v něm visí doslova ve vzduchu. V následující "Various Storms & Saints" zase Florence soustřeďuje veškerý tlak a neklid do svého vokálního projevu. Mrazivou gradaci tady neobstarává instrumentace, ale právě náboj v jejím hlasu. Bez patosu a velkolepých aranží dokáže prodat i procítěný houpavý cajdák "Caught". A když dojde na meditativní rozjímání "St. Jude", ježí se všechny chlupy na těle.

Co z toho všeho plyne? Především zjištění, že Florence And The Machine už nepotřebuje závoj éteričnosti, nemusí už čarovat a vytvářet nádherný svět plný iluzí a nadpozemské smyslnosti, aby nás uhranula - stala se z ní totiž silná vypravěčka, která obstojí i v naší realitě bez fantazírování. Předkládá vlastní příběhy, vlastní emoce. Nebojí se zpívat o lásce a vztazích, ale zvládá to bez klišé, svébytně a zachovává si svou originalitu.

Zkrátka - jak zpívá v písni "Delilah" - "It's a different kind of danger (je to jiný druh nebezpečí)". Pořád je ale vzrušující, jedinečné a nezapomenutelné. Pořád ho budete rádi podstupovat. Florence And The Machine natočili svou nejautentičtější a nejsrozumitelnější desku. A tím - dost možná - i nejlepší.