Komerční úspěch prvotiny skupiny Dire Straits vypadá jako nepravděpodobná anomálie, popření pouček o nadvládě trendů. Vyšla v době, kdy světem vítězně táhly z jedné strany punk a nová vlna, z druhé disco, přesto tahle britská čtyřka nezapadala ani do jednoho tábora. Nekonvenovala ovšem ani s dýchavičnou starou gardou progrockových veleještěrů. Svůj styl míchala z vyloženě staromódních prvků včetně country a blues, dokázala mu ale vtisknout neuvěřitelně svěží a přitažlivou podobu. Není udivující, že prorazili, ale že prorazili právě v této době. Ještě nepravděpodobnější se pak jeví skutečnost, že kapela vycházející z roots music se v následující dekádě ovládané syntezátory a MTV stane jednou z největších megahvězd. Je pravda, že později šli Dire Straits této zvukové estetice trochu naproti, své kořeny ale nikdy úplně nezpřetrhali.
Debut je ještě jakéhokoli modernizačního šlechtění zcela prostý a v tom je jeho síla. Produkce Muffa Winwooda (se slavnějším bratrem Stevem spoluzakládal Spencer Davis Group) je střídmá a čitelná. Aby v základním obsazením dvě kytary, basa, bicí dosáhla atraktivního soundu, kapela ani nic nadbytečného nepotřebuje. Jejich písně mají rock'n'rollový tah, bluesovou vláčnost, countryovou lehkost a v rychlých kusech skoro bluegrassový švih (Setting Me Up).
To především díky jedinečnému kytarovému stylu Marka Knopflera nonšalantně kombinujícímu slide s ostře tesanými tóny, který je spoluzodpovědný za... číst dále
Komerční úspěch prvotiny skupiny Dire Straits vypadá jako nepravděpodobná anomálie, popření pouček o nadvládě trendů. Vyšla v době, kdy světem vítězně táhly z jedné strany punk a nová vlna, z druhé disco, přesto tahle britská čtyřka nezapadala ani do jednoho tábora. Nekonvenovala ovšem ani s dýchavičnou starou gardou progrockových veleještěrů. Svůj styl míchala z vyloženě staromódních prvků včetně country a blues, dokázala mu ale vtisknout neuvěřitelně svěží a přitažlivou podobu. Není udivující, že prorazili, ale že prorazili právě v této době. Ještě nepravděpodobnější se pak jeví skutečnost, že kapela vycházející z roots music se v následující dekádě ovládané syntezátory a MTV stane jednou z největších megahvězd. Je pravda, že později šli Dire Straits této zvukové estetice trochu naproti, své kořeny ale nikdy úplně nezpřetrhali.
Debut je ještě jakéhokoli modernizačního šlechtění zcela prostý a v tom je jeho síla. Produkce Muffa Winwooda (se slavnějším bratrem Stevem spoluzakládal Spencer Davis Group) je střídmá a čitelná. Aby v základním obsazením dvě kytary, basa, bicí dosáhla atraktivního soundu, kapela ani nic nadbytečného nepotřebuje. Jejich písně mají rock'n'rollový tah, bluesovou vláčnost, countryovou lehkost a v rychlých kusech skoro bluegrassový švih (Setting Me Up).
To především díky jedinečnému kytarovému stylu Marka Knopflera nonšalantně kombinujícímu slide s ostře tesanými tóny, který je spoluzodpovědný za neodolatelný rytmický groove v písních jako jsou Down to the Waterline, Setting Me Up, Southbound Again nebo Sultans of Swing. Knopflerova hra udržuje neustálé napětí (bratr David mu ale s rytmickou kytarou efektivně kryje záda), zatímco jeho ležérní zpěv je k ní ve zdánlivém kontrastu. Právě díky tomu ale celé album plyne s takovou frajerskou lehkostí a přitom nestačí ani na okamžik nudit, přestože stopáže písní už teď nejednou přesáhnou pět minut (v budoucnu dojde i na podstatně delší opusy a ani pak se kouzlo nevytratí).
I když kapela zpomalí, zůstává pořád zajímavá, ať už v líbívější Water of Love, podmračené Six Blade Knife nebo nostalgické baladě Wild West End, kde se výjimečně ozve piáno. Rostoucí oblibu reggae reflektuje skladba In the Gallery: hle, pojítko s novovlnnou scénou, k níž měli Dire Straits přeci jen blíž, než k disku nebo progrocku (v té době mimochodem předskakovali Talking Heads). Především ale navazují na dylanovský odkaz, a to nejen díky Knopflerově frázování, což následujícího roku stvrdil sám Dylan, když Knopflera s bubeníkem Pickem Withersem přizval k natáčení svého alba Slow Train Coming.
Dire Straits mocně těží z amerických tradic, ale britským nadhledem je zbavují starožitného nádechu a snad proto se dočkali masivního úspěchu na obou stranách Atlantiku. Zcela zaslouženě. K synťáky opentleným deskám z pozdějších let lze mít určité výhrady, k tomu,, co předvedli na debutu, je hledám těžko.
06.07.2020 - 17:14 | Meca76
Debutový album Dire Straits s rovnomenným názvom nastavil vysokú latku na začiatok ich slušnej kariéry.
Poháňaný Mark Knopfler náhradných, vkusné gitarových liniek ako aj jeho chrapľavým trylkováním, album je sada bluesových rockerov. A zatiaľ čo mentalita pub-rocku v barovej skupine je jadrom Dire Straits - dokonca prielomový singel skupiny „Sultans of Swing“ ponúkol nárek pre zanedbanú pub rockovú kapelu - ich hudba už presahuje jednoduché boogies a zamieša ich predkov, občas sa ponorí do jazzu a krajiny. Knopfler tiež ukazuje sklon k Dylanesquesnímky, ktoré vylepšujú dymovú a nízku kľúčovú atmosféru albumu.
Absolútna klasika z obdobia, keď Dire Straits mal surovú energiu - 100%
14.03.2020 - 12:03 | Marek Kolařík
Krásná deska, která prolíná několik stylu, ovšem stojících na pevném základě.
Psát ke Knopflerově hudbě nějaké další slova je zbytečné. Jeho charakteristický kytarový a zpěvný rukopis je nepřekonatelný.
07.06.2017 - 14:44 | vishnar
Jedna klasika vedle druhé. První skladba pomalu nabíhá a hned poté se ozvou klasičtí Dire Straits se zpěvákem, jehož hlas je ten nejpohodovější a který si vystačí spíše s recitací než velkým zpěvem. Dlouho jsem se rozhodoval, kterou skladbu bych vybral jako nejlepší, ale bohužel to nejde. Tak jediná - pro mě - slabší věc je tu poslední písnička Lions... ta je tak slabá, že ji hodnotím pouhými 90%. :)