V minulosti již mnoho interpretů dokázalo v textech svých písní přemýšlet nad důvody, proč je mezi lidmi na jedné straně láska, ale na té druhé i stále větší nenávist a zpravidla taková hudební studie měla úspěch.
Album „The Human Romance“ je ozvěnou pozitivních i negativních atmosfér a nálad, hudba, která odráží drsnou současnost. S klidným svědomím můžu říci: Ano, tohle jsou typičtí Darkest Hour se všemi svými přednostmi i nešvary, tohle je kapela, kterou její fanoušci milují a milovat budou.
Po více jak patnácti letech se muzikanti dostali do situace, kdy svou muzikou nepřekvapují, ale ani neuráží, do stavu, kdy jim k popularitě a respektu postačují pouze tradiční zbraně, se kterými se učili bojovat v minulosti. Na tom nelze shledat nic zavrženíhodného, ba naopak – i písně na novém počinu totiž dokonale baví a prohlubují vynikající motivy z předchozí dekády. Podle slov zpěváka Johna Henryho se má jednat o vyvrcholení předchozích čtyř alb, hudba má v sobě mísit vše, co skupinu už po léta charakterizuje. S tím lze určitě souhlasit, ale pánové se možná ještě výrazněji zaměřili na melodie a celkovou emotivnost nálad, přestože songy jsou stále pořádně rychlé a tvrdé a prohnané maximální dávkou intenzity.
Už to ale dávno není jen ten tradiční metalcore ze staré školy, i když samozřejmě hardcorové vlivy budou z muziky této party cítit vždy. Může za to nejenom všudypřítomná přímočarost a agresivita nebo řev Henryho, ale i... číst dále
V minulosti již mnoho interpretů dokázalo v textech svých písní přemýšlet nad důvody, proč je mezi lidmi na jedné straně láska, ale na té druhé i stále větší nenávist a zpravidla taková hudební studie měla úspěch.
Album „The Human Romance“ je ozvěnou pozitivních i negativních atmosfér a nálad, hudba, která odráží drsnou současnost. S klidným svědomím můžu říci: Ano, tohle jsou typičtí Darkest Hour se všemi svými přednostmi i nešvary, tohle je kapela, kterou její fanoušci milují a milovat budou.
Po více jak patnácti letech se muzikanti dostali do situace, kdy svou muzikou nepřekvapují, ale ani neuráží, do stavu, kdy jim k popularitě a respektu postačují pouze tradiční zbraně, se kterými se učili bojovat v minulosti. Na tom nelze shledat nic zavrženíhodného, ba naopak – i písně na novém počinu totiž dokonale baví a prohlubují vynikající motivy z předchozí dekády. Podle slov zpěváka Johna Henryho se má jednat o vyvrcholení předchozích čtyř alb, hudba má v sobě mísit vše, co skupinu už po léta charakterizuje. S tím lze určitě souhlasit, ale pánové se možná ještě výrazněji zaměřili na melodie a celkovou emotivnost nálad, přestože songy jsou stále pořádně rychlé a tvrdé a prohnané maximální dávkou intenzity.
Už to ale dávno není jen ten tradiční metalcore ze staré školy, i když samozřejmě hardcorové vlivy budou z muziky této party cítit vždy. Může za to nejenom všudypřítomná přímočarost a agresivita nebo řev Henryho, ale i nechtěná charakteristika, kterou jim v minulosti přiřknuli zejména kritici. Nazvat ale počínání na „The Human Romace“ standardním metalcorem je liché – parta vědomě přiznává ovlivnění švédským death metalem a z jejich tvorby lze tyto motivy častokrát slyšet. Neutuchající snaha o krátká kytarová sóla, úchvatné melodické linky i zapamatovatelné refrény – to je to, oč tu běží. Vše je navíc poskládáno s rozmyslem a skladby tak probíhají sice rutinně, ale s naprostou lehkostí.
Zprvu zdánlivá podobnost písní se vytrácí po několikerém poslechu. V takové „The World Engulfed in Flames“ je poznávacím znamením hlavně vokál Henryho, který se ze svého řvaného standardu překvapivě slušně přemisťuje v refrénu i k melodické, přesto pořád agresivní poloze, která mu velice sluší a odráží občasnou vokální monotónnost. Podobně provokativní tón si Darkest Hour uchovávají po celé album, ale nejvíce asi zaujmou „Savor the Kill“, ve které v přítmí drsných riffů svítí téměř gradující baladické sólo, thrashově svižná „Your Every Day Disaster“, nebo téměř devítiminutová instrumentální kompozice „Terra Solaris“. Na nahrávce se podíleli i významní hosté v podobě kytaristy Tosina Abasiho (Animals As Leaders) nebo pianistky Kristen Randall (ex-Winds of Plague) a producentsky ho zaštítil kytarista Soilwork Peter Wichers.
Jak se říká, kdo umí počítat, ten může vyhrát v kartách, nebo třeba na burze. V případě Darkest Hour bych doplnil ještě oblast metalové hudby. Zkušení muzikanti si už dávno moc dobře spočítali, v čem je jejich síla a jedinečnost a pokaždé se s menšími překvapeními snaží zaujmout s tím, co už dříve tolikrát slavilo úspěch. Nejinak je tomu i nyní s novinkou „The Human Romance“. Otázkou je, jak dlouho ještě mohou s tímto osvědčeným způsobem bodovat. Přál bych si, aby tahle jejich hudební cesta byla nekonečná.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
Komentáře