Sedmé řadové album má lehce fádní šedý obal a žánrově se hlásí ke křesťanskému alternativnímu rocku. Co je tedy na albové novince (a vlastně i na kapele samotné) zajímavé? Odpověď je jednoduchá: Chybí jí schopnost napsat špatnou písničku. Její alba, ač nedisponují po desetiletí zapamatovatelnými hity či sezónními rádiovkami, stojí na skladbách, které plně fungují samostatně, ale i v rámci celku. Výjimkou není ani "Lowborn", která zaujme deseti vyrovnanými rockovými peckami s absencí jakékoliv vaty a přebytečného materiálu.
Atmosférická úvodní "We Are Destroyer" trochu klame tělem, neboť se nese v mírně odlišném duchu než zbytek desky. Působí velmi měkce a pro otvírák alba je to nezvyklá volba. To následující "We Are Destroyer" už má pořádné koule a projede ušima posluchače jako orkán Kyrill evropským kontinentem. A ačkoliv by se dalo takto pokračovat až do úplného konce, neboť každá skladba má význačné postavení na desce a nabízí něco lehce odlišného, nejlepším kusem je zdánlivě nenápadná atmosférická popina "Atonement", která možná nezaujme hned napoprvé, ale postupem času si cestu do mozku posluchače najde a pevně do něj otiskne svou stopu. Rockověji laděné fanoušky Anberlin zase potěší psychedelický emo-screamo nářez v podobě skladby "Dissenter". Na koncertě to rozhodně musí být pecka.
Stejně jako "Atonement" lze i kapelu samotnou hodnotit jako nenápadnou. Možná ji mnozí čtenáři znají, ale těžko by ji... číst dále
Sedmé řadové album má lehce fádní šedý obal a žánrově se hlásí ke křesťanskému alternativnímu rocku. Co je tedy na albové novince (a vlastně i na kapele samotné) zajímavé? Odpověď je jednoduchá: Chybí jí schopnost napsat špatnou písničku. Její alba, ač nedisponují po desetiletí zapamatovatelnými hity či sezónními rádiovkami, stojí na skladbách, které plně fungují samostatně, ale i v rámci celku. Výjimkou není ani "Lowborn", která zaujme deseti vyrovnanými rockovými peckami s absencí jakékoliv vaty a přebytečného materiálu.
Atmosférická úvodní "We Are Destroyer" trochu klame tělem, neboť se nese v mírně odlišném duchu než zbytek desky. Působí velmi měkce a pro otvírák alba je to nezvyklá volba. To následující "We Are Destroyer" už má pořádné koule a projede ušima posluchače jako orkán Kyrill evropským kontinentem. A ačkoliv by se dalo takto pokračovat až do úplného konce, neboť každá skladba má význačné postavení na desce a nabízí něco lehce odlišného, nejlepším kusem je zdánlivě nenápadná atmosférická popina "Atonement", která možná nezaujme hned napoprvé, ale postupem času si cestu do mozku posluchače najde a pevně do něj otiskne svou stopu. Rockověji laděné fanoušky Anberlin zase potěší psychedelický emo-screamo nářez v podobě skladby "Dissenter". Na koncertě to rozhodně musí být pecka.
Stejně jako "Atonement" lze i kapelu samotnou hodnotit jako nenápadnou. Možná ji mnozí čtenáři znají, ale těžko by ji charakterizovali skrz nějakou konkrétní píseň nebo desku. Stále nad nimi stojí stín komerčně úspěšnějších Jimmy Eat World, The Used či Madina Lake, kteří alternativní rockovou scénu zastupují na první pohled viditelněji. Jejich pozice není záviděníhodná, ale přestože zatím nezískali hvězdný status, jejich počiny většinou dokážou vždy překvapit a potěšit (snad s výjimkou o chlup slabší předchozí desky "Vital" z roku 2012).
Pokud vám navíc nevadí (umírněné) křesťanské texty, budou Anberlin dobrou alternativou nejen k výše zmíněným kapelám, ale i k Switchfoot, The Killers, Yellowcard, Coldplay a mnohým dalším. Tito Američané toho totiž do svého uměleckého vínku dostali mnoho rozličného a vytvořili si originální a pestrou tvář, kterou asi nikdy nedobudou hitparádové žebříčky ani se díky ní příliš nezatočí prodejní čísla, ale pro své fanoušky představují příjemnou jistotu (snad i do budoucna) ve formě tradiční dvouleté dávky kvalitní hudby.
Komentáře