Vypsaná fixa - Klenot

Na tom, že české kapely v posledních letech s oblibou vyrážejí testovat svoje nahrávací schopnosti do britských nebo amerických studií, není apriori nic zavrženíhodného. Žijeme přece v kosmopolitním světě. Se šikovnými lidmi jde sice skvělý zvuk vykouzlit i doma, ale když jsou na to finance, proč ne? Vypsaná fiXa se tuhle zkušenost rozhodla absolvovat se svým pátým albem Klenot a nesekla se, aspoň co se týče hlavního důvodu, proč se do londýnského studia Kore vypravila, tedy zvuku. Ten je opravdu šťavnatý, vrstevnatý i patřičně nabroušený, radost poslouchat.

Už podruhé na kapelu producentsky dohlížel Dušan Neuwerth, což je znát na propracovaných aranžích a vychytané dynamice celku. Oproti Fenoménu je tu ale víc cítit punkový kořen „fialovských“ alb, jen pochopitelně v luxusnějším zvukovém balení. Písničky, které si fiXa do Anglie přivezla, mají rovněž zdravé jádro, ale jedna z jejich nejsilnějších zbraní, totiž texty, tentokrát používají povážlivě málo ostrých nábojů. Nebyl by to až takový problém, kdyby právě Márdiho svérázná poetika nebyla jedním z klíčových důvodů, proč je/byla Vypsaná fiXa tak atraktivní.

V muzice samotné je těch potenciálně nakopávajících momentů, které se jen třesou na nějakou tu slovní rozbušku, dost. Ve verzích i refrénech. Jenže texty jsou najednou všude až moc při zemi, někdy až skoro na dohled banalitě (Velká láska). Buď si Márdi vybírá svůj textařský oddechový čas nebo se snaží být srozumitelnější, výsledkem ale je, že písničky přicházejí o jednu ze svých důležitých posluchačských vějiček. A zase: kdybychom to od nich nečekali, nic hrozného se neděje, ale předchozí alba zkrátka nastavila určitý standard a na Klenotu z něho zbyly jen drobky. Nezbývá, než se pokusit na textařskou stránku zapomenout a soustředit se jen na muziku. Jenže pak si zase říkám, jaké by to bylo, kdyby... a pocit zklamání mě ne a ne opustit.

Jsou tu jistě okamžiky, kdy hudební invence postačí a potěší. Noiseové nálety v Okresní knihovně, do vazbení rapovaný dovětek v Klenotu, krásně rozprostřená kytarová klenba v možná nejlepší písni Duchové. Stále vytříbenější práce s melodiemi, ve kterých pranic nevadí, že z Márdiho nikdy nebude technicky omračující zpěvák. Ale to vzrušující zalechtání, které vždycky přišlo, když se nějaký štěpný slogan nebo bizarní slovní úlet přesně zatnul do příslušného hudebního motivu a zdvojnásobil tak vibrace celé písničky, to mi nepřestává chybět. Můžu jenom doufat, že nejde o vysychající pramen, ale o přechodný útlum. Aspoň na muzice ale zatím výraznější únavu materiálu neshledávám.