Bill Callahan (Smog)
Callahan byl vedle Lou Barlowa a Willa Oldhama jedním z prvních zjevení, která se na začátků 90-tých let přihlásila o slovo s nekompromisními nahrávkami, vznikajícími doma "na koleni" zásadně bez následných úprav ve studiu. Jeho ranná lo-fi alba "Forgotten Foundation" nebo "Julius Caesar" obsahují originální skladby ovlivněné blues, Velvet Underground a punkem prokládané hlukovými elektronickými plochami, čímž předjímal a inspiroval současnou vlnu laptopových či folktronických songwriterů. Svoje svérázné hudební kousky Callahan navíc vybavil texty, nad jejichž otevřeností i nemilosrdným cynismem vůči všem včetně partnerek, vlastní rodiny i sebe samotného dodnes zůstává konzervativnějším jedincům rozum stát.
Časem na dalších albech (za zásadní jsou považovány desky "Wild Love", "Red Apple Falls" a "Knock Knock") se jeho "podvratný" přístup ke světu stává sofistikovanějším, přitom ale trefnějším i empatičtějším. Ve Smog se s výjimkou Callahana vystřídala řada osobností alternativní scény včetně Jima O´Rourkeho, hudebníka, producenta a dnes stálého člena Sonic Youth.
Nové, na Smog nezvykle intimní album "A River Ain´t Too Much To Love" představuje devětatřicetiletého Callahana jako autora téměř čistokrevně countryových balad, nicméně i v tomhle případě nejsou věci čím se zdají být: jeho nedávné přestěhování z liberálního Chicaga do venkovského prostředí u texaského Austinu lze možná chápat hlavně jako další osobní experiment a nasvědčují tomu i velmi peprné texty. Decentní hudební doprovod (hraje tu i Joanna Newsom, talentovaná harfenistka a pianistka rovněž z labelu Drag City) dává vyniknout stále větší síle a uhrančivosti Callahanova barytonu.
V roce 2007 pak odložil dlouholetý alias a začal vydávat pod svým občanským jménem Bill Callahan. Pod ním debutoval kolekcí Woke on a Whaleheart, v následujícím roce střídanou drásavě intimní i cynicky ironická deskou Sometimes I Wish We Were An Eagle.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.