Atomic rozhodně nikdy nebyli - a stále nejsou - jen nějakou bezvýraznou, regionálně zaměřenou kapelou. Jejich hudby si svého času všimla prestižní média jako NME nebo Rolling Stone, předskakovali Petu Dohertymu, Kula Shaker nebo The Charlatans, hráli i mimo hranice domovského Německa. Nás může navíc zaujmout skutečnost, že mají kořeny i v Česku - v tomto kontextu pak fotka skupiny před pražskou Lennonovou zdí na přebalu aktuální desky dostává další rozměr.
Označování za německé Oasis může být, co do dosahu, poněkud nadnesené. Těžko ho ale nepoužít, když vokály svou barvou bratry Gallagherovy mnohokrát připomenou (jen s poněkud zřetelnější výslovností). Atomic navíc dostali do vínku schopnost psát chytlavé melodické háčky, které se posluchači v mysli zachycují na první dobrou. Ušní červi - svižná "Nowhere To Run", houpavá "Black Jack" i "The Rain Man", která s Oasis pracuje natolik očividně, až vyloudí pobavený úsměv na tváři - se z hlavy dostávají hodně špatně.
"The Rain Man" představuje tendenci, jež Atomic sluší zdaleka nejvíce. V měkkém, melodickém folk/pop-rocku s podstatným podílem akustických kytar (kromě zmíněné třeba "Hey Now" nebo "Pretty Jane") jsou nejuvěřitelnější a nejupřímnější a jakési kouzlo kluků od vedle jim tu funguje nejlépe.
O něco hůře se pak věří tomu, když se prezentují jako fracci. "Back In The Race" nebo "Gimme Your Love" chtějí znít špinavě a drsně. Někde napůl pak co do uvěřitelnosti stojí... číst dále
Atomic rozhodně nikdy nebyli - a stále nejsou - jen nějakou bezvýraznou, regionálně zaměřenou kapelou. Jejich hudby si svého času všimla prestižní média jako NME nebo Rolling Stone, předskakovali Petu Dohertymu, Kula Shaker nebo The Charlatans, hráli i mimo hranice domovského Německa. Nás může navíc zaujmout skutečnost, že mají kořeny i v Česku - v tomto kontextu pak fotka skupiny před pražskou Lennonovou zdí na přebalu aktuální desky dostává další rozměr.
Označování za německé Oasis může být, co do dosahu, poněkud nadnesené. Těžko ho ale nepoužít, když vokály svou barvou bratry Gallagherovy mnohokrát připomenou (jen s poněkud zřetelnější výslovností). Atomic navíc dostali do vínku schopnost psát chytlavé melodické háčky, které se posluchači v mysli zachycují na první dobrou. Ušní červi - svižná "Nowhere To Run", houpavá "Black Jack" i "The Rain Man", která s Oasis pracuje natolik očividně, až vyloudí pobavený úsměv na tváři - se z hlavy dostávají hodně špatně.
"The Rain Man" představuje tendenci, jež Atomic sluší zdaleka nejvíce. V měkkém, melodickém folk/pop-rocku s podstatným podílem akustických kytar (kromě zmíněné třeba "Hey Now" nebo "Pretty Jane") jsou nejuvěřitelnější a nejupřímnější a jakési kouzlo kluků od vedle jim tu funguje nejlépe.
O něco hůře se pak věří tomu, když se prezentují jako fracci. "Back In The Race" nebo "Gimme Your Love" chtějí znít špinavě a drsně. Někde napůl pak co do uvěřitelnosti stojí v zásadě folkové songy typu "Be There Now" - tady platí, že se Mumford & Sons nebo The Lumineers pánové inspirovali až moc. V konečném důsledku pak tato skladba společně s předchozím kouskem "Rokycany (Folk Song)" působí, jako kdyby do tracklistu propadly z úplně jiné nahrávky.
Nesourodost a stylová rozkročenost v tomto případě celku škodí. Přesto "If This Wall Could Sing" baví. Albu totiž velice sluší nadhled i pomrkávání na vzory - zářným příkladem budiž závěrečná "I Am The Ocean", která ocituje The Beatles i Oasis.
Atomic se neberou vážně, jsou si zřejmě velmi dobře vědomi toho, že jejich tvorba nevyniká třeskutou originalitou. Na druhou stranu ale také vědí, že dokážou dát posluchači hudbu, na kterou se chytí, aniž by věděl jak. Ostatně, jak jinak si vykládat nápis "Every Time You Sing, We Win", který muzikanti drží na přebalu desky?]]>
Komentáře