Tato kapela s kořeny zapuštěnými až v daleké prosluněné Kalifornii je považována za jednu z vlajkových lodí moderního pojetí metalu a je u nich snad už pravidlem, že novou placku vydávají vždy po třech letech. Totéž nastalo i tentokrát. "The Stage" vyšlo na konci října a skládá se z jedenácti písní, které dohromady trvají neskutečných 72 minut.
Novinka určitě nepřekvapí, ale bohužel zároveň ani nenadchne. Nedá se říct, že by se jednalo o špatnou nahrávku, ale cílené pokusy zaujmout a přijít s něčím novým tady bohužel nenajdeme. Jelikož vše funguje, jako na všech předešlých albech. Najdou se tu rychlé svižné písně, tak také ty pomalé a někdy zavítají i dlouhé instrumentální pasáže, ale to je vše, co u nich už známe a ani klasický zvuk se zde nemění. Pustíte si to poprvé, podruhé, potřetí a pak zjistíte, že si z toho nepamatujete vůbec nic a přestože to vlastně nezní vůbec špatně, záchytný bod prostě neobjevíte, i kdybyste se tisíckrát snažili.
Píseň "The Stage", pojmenovaná jako celé album otvírá celou desku a táhne se osm a půl minuty, ale najít v ní nějaký řád se mi nepodařilo. První tóny by se daly přirovnat k příchodu Depeche Mode a na samém konci je zase naopak pár akordů zahraných na španělku. "Paradigm" a "God Damn" má úplně ten stejný začátek, kde bicí zní jako palebná salva a Mr. Shadow řve do mikrofonu, jak nejlépe umí se svým nezaměnitelným charakteristickým hlasem. S "Roman Sky" přichází na scénu... číst dále
Tato kapela s kořeny zapuštěnými až v daleké prosluněné Kalifornii je považována za jednu z vlajkových lodí moderního pojetí metalu a je u nich snad už pravidlem, že novou placku vydávají vždy po třech letech. Totéž nastalo i tentokrát. "The Stage" vyšlo na konci října a skládá se z jedenácti písní, které dohromady trvají neskutečných 72 minut.
Novinka určitě nepřekvapí, ale bohužel zároveň ani nenadchne. Nedá se říct, že by se jednalo o špatnou nahrávku, ale cílené pokusy zaujmout a přijít s něčím novým tady bohužel nenajdeme. Jelikož vše funguje, jako na všech předešlých albech. Najdou se tu rychlé svižné písně, tak také ty pomalé a někdy zavítají i dlouhé instrumentální pasáže, ale to je vše, co u nich už známe a ani klasický zvuk se zde nemění. Pustíte si to poprvé, podruhé, potřetí a pak zjistíte, že si z toho nepamatujete vůbec nic a přestože to vlastně nezní vůbec špatně, záchytný bod prostě neobjevíte, i kdybyste se tisíckrát snažili.
Píseň "The Stage", pojmenovaná jako celé album otvírá celou desku a táhne se osm a půl minuty, ale najít v ní nějaký řád se mi nepodařilo. První tóny by se daly přirovnat k příchodu Depeche Mode a na samém konci je zase naopak pár akordů zahraných na španělku. "Paradigm" a "God Damn" má úplně ten stejný začátek, kde bicí zní jako palebná salva a Mr. Shadow řve do mikrofonu, jak nejlépe umí se svým nezaměnitelným charakteristickým hlasem. S "Roman Sky" přichází na scénu jemnější tóny a celkové zvolnění. Ve stejném tempu plyne i následující "Angels". Celou nostalgickou náladu však opět rozbourá "Creating God", jenž by se dokonale hodila mezi nahrávky na starším počinu "Nightmare". Patří ostatně mezi to nejlepší z nové tvorby.
Nahrávku uzavírá "Exist" a se svojí délkou patnácti minut musí mít místy posluchač pocit, že je nekonečná. Nenapomáhá tomu ani několikrát změněné tempo a rozhodně by fanoušek o nic nepřišel, kdyby se na výsledném materiálu kapely tato píseň vůbec neobjevila.
S novými A7X skutečně nelze čekat nějaké závratné novinky či nápady. Po profesionální stránce to nezní vůbec špatně, ale chybí nějaký háček, s nímž by se celá věc dostala víc pod kůži a něco tam z ní i zůstalo. Avenged Sevenfold sice dělají co můžou, ale stále zní jen jako horší kopie Metalliky. A alba "Nightmare" a "Hail To The King" i nadále zůstanou tím nejlepším v jejich dosavadní tvorbě.
Komentáře