Poměrně dlouhou dobu trvalo než se Richard Müller zbavil nálepky hudebního klauna. Jakkoli mu byla většinou přisuzována s dobrými úmysly, skutečnou šíři jeho výrazu zdaleka nevystihovala. Už rané singly skupiny Banket Nespoznaný nebo Espresso tón odhalují Müllerovu schopnost položit se i do vážnějších a niternějších poloh a samozřejmě i ty humorně laděné písně měly daleko k bohapustému šaškování a naopak blízko k dobře mířené satiře. Herecké geny, které zpěvák podědil po svém otci, sice neuplatnil na stejném poli jako on, zato jich bohatě využívá právě ve výrazovém rejstříku svých vokálních kreací. A to jak ve směru komediálním, tak i dramatickém.
Na dlouhohrající prvotině Banketu, nazvané Bioelektrovízia, nicméně stále převládá ona crazy poloha, kterou zpopularizoval zejména megahit Po schodoch. Tu pro skupinu napsal Vašo Patejdl, toho času v emigraci z domovského Elánu, a možná právě obrovský úspěch tohoto songu, pohrávajícího si s reggae i dechovkou, způsobil zkreslující zařazení Richarda Müllera jako zpěváka, který dělá hlavně prču. Přitom není těžké vnímat píseň i jako odlehčenou sociální sondu do života v anonymním paneláku. Další písně jsou ještě adresnější: titulní Bioelektrovízia si bere na mušku – pravda, z dnešního pohledu už trochu naivně - dopad technologií na běžný život, Salieri v reakci na Formanův filmový trhák tepe závistivé intrikánství, Slovenčina si pro změnu střílí z přehnaného... číst dále
Poměrně dlouhou dobu trvalo než se Richard Müller zbavil nálepky hudebního klauna. Jakkoli mu byla většinou přisuzována s dobrými úmysly, skutečnou šíři jeho výrazu zdaleka nevystihovala. Už rané singly skupiny Banket Nespoznaný nebo Espresso tón odhalují Müllerovu schopnost položit se i do vážnějších a niternějších poloh a samozřejmě i ty humorně laděné písně měly daleko k bohapustému šaškování a naopak blízko k dobře mířené satiře. Herecké geny, které zpěvák podědil po svém otci, sice neuplatnil na stejném poli jako on, zato jich bohatě využívá právě ve výrazovém rejstříku svých vokálních kreací. A to jak ve směru komediálním, tak i dramatickém.
Na dlouhohrající prvotině Banketu, nazvané Bioelektrovízia, nicméně stále převládá ona crazy poloha, kterou zpopularizoval zejména megahit Po schodoch. Tu pro skupinu napsal Vašo Patejdl, toho času v emigraci z domovského Elánu, a možná právě obrovský úspěch tohoto songu, pohrávajícího si s reggae i dechovkou, způsobil zkreslující zařazení Richarda Müllera jako zpěváka, který dělá hlavně prču. Přitom není těžké vnímat píseň i jako odlehčenou sociální sondu do života v anonymním paneláku. Další písně jsou ještě adresnější: titulní Bioelektrovízia si bere na mušku – pravda, z dnešního pohledu už trochu naivně - dopad technologií na běžný život, Salieri v reakci na Formanův filmový trhák tepe závistivé intrikánství, Slovenčina si pro změnu střílí z přehnaného vzhlížení k západním hudebním vzorům, aniž by vznikal dojem, že se tím kapela snaží plnit směrnice socialistické kultury.
Na vážnější notu se Banket naladí v písni Nezavadzaj, trefné reflexi jednoho starého přátelství, jehož povrchnost nemilosrdně odhalil čas, a také v závěrečné baladě Niet čím ťa klamať, trpkém účtování s vyprahlým mileneckým vztahem. Tady už v Müllerovi jasně slyšíme interpreta, který o něco později svými výrazovými schopnostmi zaujal autorskou dvojici Hapka & Horáček. V melancholičtější rovině se nesou také dva skladatelské příspěvky klávesisty Svaťa Juříka Povinná poézia po rokoch a Hosť v panoptiku, ty jsou ale v porovnání s ostatním materiálem poněkud hudebně nevýrazné a tvoří nejslabší články nahrávky.
Většinovým autorem hudby je sám frontman, vedle zmíněných výjimek je třeba jmenovat ještě Martina Karvaše, který právě čerstvě měnil dres Banketu za elánovský, a jeho vtipnou hříčku Slon v porceláne. Texty obstaral převážně Daniel Mikletič, pouze slova k osobnější Niet čím ťa klamať si napsal Müller sám a dvakrát přispěl další z osvědčených slovenských veršotepců Ján Štrasser. Jeho a Müllerova Tlaková níž se také stala druhým největším hitem z alba.
Bioelektrovízia dále rozvíjí synth-popový model prodchnutý novovlnným smyslem pro ironii, který se osvědčil už na legendárních prvních singlech kapely. Nadvládu syntezátorů narušuje pouze několik vstupů hostujícího kytaristy Andreje Šebana, jehož podíl na směřování kapely se dramaticky zvětší na následující desce Druhá doba?! Banket ovšem dokáže i jen s pomocí kláves a bicích vybudovat neuvěřitelně pestrou zvukovou paletu, plnou žánrových odkazů a vtipných drobných detailů. Když k tomu připočteme interpretační jistotu a variabilitu Richarda Müllera, vyjde nám silná a nestárnoucí nahrávka, kterou zase jednou slovenský pop deklasoval svůj český protějšek. To ostatně nebyl v 80. letech ojedinělý jev.
Komentáře