Black Rebel Motorcycle Club - Specter at the Feast

U kalifornských rockerů Black Rebel Motorcycle Club lze s jistotou tvrdit snad jen to, že si nikdy nemůžeme být jistí, s čím přijdou. Na jednu stranu se věnují celkem profláklému garážovému rocku, na druhou stranu dokázali často i v rámci žánru (ne)mile překvapit. Když jsem kdysi o nich slyšel poprvé, tuším krátce po jejich třetím albu, označovali je kritici za mladé nadějné zástupce špinavého garážového rocku, kteří vzkřísili polomrtvý žánr. Dnes po šesti albech jsou už zavedenými harcovníky se zkušenostmi na rozdávání, ovšem s rozporuplnou diskografií.

BRMC nikdy neoplývali nějakou zázračnou originalitou, ani neoslňovali inovátorskými postupy a nápady. Na stupínky slávy je vynesla výsostná znalost historie rocku, kterou dokázali umně přetransformovat pro jednadvacáté století. Fanoušci budou jistě nesouhlasit, ale i přesto je pravdou, že nikdy nedosáhli na mety dobyté zajímavějšími kapelami jako Kasabian a The Black Keys, které tvoří pilíře stejné rockové generace. BRMC příliš často sklouzli k patetičnosti ("Take Them On, On Your Own"), anebo naopak k přílišnému experimentování ("The Effects Of 333"). Za skutečně zapamatovatelná díla se tedy dají označit pouze debut "B.R.M.C." a "Baby 81". O to víc je záhadou, jak v pořadí sedmé album "Specter At The Feast" bude vlastně znít a co nabídne.

Na úvod přichází trochu vlažná "Fire Walker", kterou vzápětí střídá "Let The Day Begin" ve stylu britské rockové scény (skoro jako by na mě dýchnul Noel Gallagher). Napětí už stoupá a novinka je stále velkou neznámou. Následující dvojice "Returning" a "Lullaby" však prozradí, že s nějakou motorkářskou jízdou počítat tentokrát asi nemáme. A i když se trio občas do kytar přece jen trochu opře, výsledkem je spíš pomalu plynoucí, klidná a rozvážná deska s nepříliš bouřlivými momenty. I po mnoha posleších mi zkrátka žádná skladba neuvízla dostatečně významně v hlavě, abych si ji broukal nebo se k ní přinejmenším záměrně opětovně vracel.

"Specter At The Feast" nabídne i několik retrospektivních kusů, u kterých se vám vybaví některé jejich minulé desky. "Some Kind Of Ghost" evokuje "Howl", svižnější "Rival" zase úspěšný dravý debut. Se zasněnou "Sometimes The Light" si zase připomeneme podivnou instrumentálku "The Effects Of 333". Stejně ale nejlépe kapele sedí ten původní garážový ksicht. "Funny Games" a "Sell It" jsou přesně ty typy skladeb, které BRMC pasují na míru a měli by se jich držet. Je mi jasné, že stagnovat není vždycky správná cesta, ale ten původní dirty rock prostě kapele seděl víc a odbočky se jim nevydařily tolik, jak by si asi přáli. I když v případě těchhle motorkářů mi připadá, že názor zbytku celého světa je jim úplně ukradený (mírněji řečeno). Nezbývá, než si užít těch pár sympatických momentů a odzívat ten zbytek. Jako celek je novinka obstojná, ale reinkarnace původních drsňáků se opět bohužel nekoná.