Tvůrčí krize v koloběhu hudebního života je momentem takřka nevyhnutelným a zcela zákeřným jako menopauza či stařecká impotence. Pozorovat ji lze v každé žánrové odnoži světové scény - a teď, v druhé dekádě jednadvacátého století, značně zapáchá v post-punkovém revivalu nového milénia. Kapely jako Franz Ferdinand nebo recenzovaní Bloc Party, které vstoupily do nové éry coby hrdí potomci/zachránci pozdně sedmdesátkového uhnívajícího post punku, by nyní samy potřebovaly helfnout.
Jejich osudy se až nebezpečně překrývají: před deseti lety se díky sebevědomým debutům kochaly krásami světa muzikantů z plošek vysokých plaveckých skokanských můstků, aby postupem času opisem různě klenutých trajektorií skončily na hladině průměru. A důvody jsou dva: buď se na ni uvrhly vykrádáním sama sebe, nebo nepřirozenými zvukovými salty.
Bloc Party zcela nepochybně reprezentují druhou skupinu a jejich příběh od pilotní desky "Silent Alarm" z roku 2005 dodnes naneštěstí evokuje syndrom tragikomičnosti. Průbojnou, zvukem (trpkými bicími) až protestní singlovou kolekci vystřídala melodická kytarová srdcovka "A Weekend In The City" a nyní chodidla formace opouští jistoty plaveckého stupínku.
Na svůj třetí studiový počin "Intimacy" nechá proklouznout podbízivou elektronickou potvoru, jež ratingu skupiny v recenzích světových hudebních serverů značně přitíží. Čtveřice se snaží zahladit stopy po hlasitém většinovém zklamání nejprve odpočinkem... číst dále
Tvůrčí krize v koloběhu hudebního života je momentem takřka nevyhnutelným a zcela zákeřným jako menopauza či stařecká impotence. Pozorovat ji lze v každé žánrové odnoži světové scény - a teď, v druhé dekádě jednadvacátého století, značně zapáchá v post-punkovém revivalu nového milénia. Kapely jako Franz Ferdinand nebo recenzovaní Bloc Party, které vstoupily do nové éry coby hrdí potomci/zachránci pozdně sedmdesátkového uhnívajícího post punku, by nyní samy potřebovaly helfnout.
Jejich osudy se až nebezpečně překrývají: před deseti lety se díky sebevědomým debutům kochaly krásami světa muzikantů z plošek vysokých plaveckých skokanských můstků, aby postupem času opisem různě klenutých trajektorií skončily na hladině průměru. A důvody jsou dva: buď se na ni uvrhly vykrádáním sama sebe, nebo nepřirozenými zvukovými salty.
Bloc Party zcela nepochybně reprezentují druhou skupinu a jejich příběh od pilotní desky "Silent Alarm" z roku 2005 dodnes naneštěstí evokuje syndrom tragikomičnosti. Průbojnou, zvukem (trpkými bicími) až protestní singlovou kolekci vystřídala melodická kytarová srdcovka "A Weekend In The City" a nyní chodidla formace opouští jistoty plaveckého stupínku.
Na svůj třetí studiový počin "Intimacy" nechá proklouznout podbízivou elektronickou potvoru, jež ratingu skupiny v recenzích světových hudebních serverů značně přitíží. Čtveřice se snaží zahladit stopy po hlasitém většinovém zklamání nejprve odpočinkem (Okereke sólovkou) a pak dalším, opět jiným albem "Four", které je prapodivným mišmašem starých, starších a současných (fiktivně těžce rockových) Bloc Party. Recenze bez okolků praví: Londýňané zplodili svou nejhorší nahrávku. Konsenzus v podobě dočasného (nevěřím, že se o oprášení dávné skvělé pověsti aspoň jednou ještě nepokusí) rozpuštění kapely bylo to nejrozumnější řešení svízelné situace. Ale přece jen ještě zkušebně, nenápadně, vpouští mezi lidi poslední svazeček singlů, kdyby náhodou... Žel, ani náhodou.
Schéma z "Four" se opakuje i na čerstvém épéčku "The Nextwave Sessions" - skladby nedrží pospolu. Do pětipísňového cirkusu vlítnou taneční bizarností "Ratchet", bezkonkurenčně nejšílenějším songem, co kdy výbojný kvartet složil. Avantgardní prácička se jim v tomhle případě povedla a odvděčí se jim především na koncertech. Slovenská Pohoda je důkazem místo slibů. Salva energie deroucí se z basy a úst Okerekeho dává vzpomenout na sebevědomá mlíčňata z debutu "Silent Alarm" a díky silně vlezlému elektronickému motivu by se vlezla mezi první dva tracky "Intimacy". Hudební vrstva splňuje ta nejvyšší kritéria na skladbu, nápad a chytlavost singlu.
Pak tu ale máme složku zpěvovou, kde Kele v MC pasážích předvádí jak perfektně zvládnuté frázování, tak při verši "i said make it count" v polovině třetí minuty také nevkusně uječené, trochu mečivé výšky. Odsud je už jen krátký můstek k textu. "And tell your bitch, to get off my shit, smoking on that home roll, you know I keep it on poise." Bloc Party nikdy neměli problém s upřímností, ale plochý slovník samozvaných reprz je pro tyto vyspělé, inteligentní mluvčí příliš velkej SWAG. Nejlepší, nebo nejhorší, "Ratchet" je v každém případě jednou z nejkontroverznějších písní rockerů vůbec.
První singl a hned taková euforie! Pokud zaznamenáte stejně silné pocity a neovladatelnou chuť na další zvěřinu, připravte se na to, že s druhou skladbou vám přistane na talíři mísa salátu. Minimalistická post-dubstepová "Obscene" by svůj účel splnila v repertoáru Jamese Blakea, ne na tracklistu formace se signifikantním talentem na plnokytarové, důmyslně gradující melodie. Skoro jako té ve "French Exit". Ano, nelze se zbavit nostalgie a vyhnout se neustálému srovnávání s excelentním debutem, na nějž třetí singl upomíná. Útočné bicí, post-punková kytara, bojovný apel a text, co nabízí rovnou několik klíčů ke svému rozluštění... Bloc Party míří dobrou cestou. Chybí už jen šmrnc.
"The Nextwave Sessions" asi nebude rozloučení s hudební společností, jaké si formace představovala. Přesto některé skladby jak na krátkohrající desce, tak na předchozím albu nasvědčují tomu, že výchozí nápady stále dokáže zručně opracovat. "Montreal" je citlivá one-man show Okerekeho. Minimalistická jako "Obscene", nýbrž podmanivá - frontman zde používá hlas ve své nejjemnější poloze, který drží jen na křehkém pilíři barové baskytary a na dřeň osekaných breakbeatových bicích. Bloc Party pořád umí člověka dostat. Jen potřebují trochu času srovnat si v hlavě, co chtějí. A vše podstatné vlastně říkají v prvních verších závěrečné skladby "Children Of The Future": If you're reading this than it means we failed but all hope's not lost.
Komentáře