Pokud by se uděloval titul za nejpomalejší skupinu na domácí scéně, měli by holešovští Blues For The Redsun svou pozici jistou. Nedávno vydaný počin "Deadspace/Desomorphine Trance" totiž zase o kousek dál prokousává nastolenou cestu. Počtem skladeb neoslní - ona je vlastně jenom jedna. Svou délkou ale přesáhne půl hodiny, a kdyby byla jen o něco delší, možná by překročila hranici snesitelnosti.
Novinka je totiž tíživě pomalá, k původnímu doom-sludgeovému základu se nyní přimíchávají i prvky dronu. Riffy, roztažené do takové délky, až se cíleně rozpadá jejich struktura (a přesto tam je), připomínají nádrž s hustým, černým dehtem, který neúprosně vtahuje a svírá. Není možnost úniku, nadechnout se je problém, tělo posluchače omývají vlny zvukových vibrací.
A to doslova. Nahrávku není nutno pouštět na nějakou vysokou hlasitost. Stačí jen standardní casual decibely a stejně je budete spíše než uchem vnímat celým tělem. Vzduch se fyzicky smršťuje a roztahuje, čas se stává jenom fyzikální veličinou, nikoliv čímsi hmatatelným. A přesto se tenhle kus hýbe. Není to však pohyb kupředu, spíše to připomíná noření se do temných hlubin podvědomí, prožitku jakéhosi rituálu. Otevírá jej praskání ohně, zvonky a vzdálený zpěv, následuje neústupně se valící pasáž s vokálem prosyceným zoufalstvím a nakonec vše zpomalí... a bohužel i trochu vyšumí ve zvláštním uvolnění, které celý hudební monolit vlastně vrací na začátek, a dává... číst dále
Pokud by se uděloval titul za nejpomalejší skupinu na domácí scéně, měli by holešovští Blues For The Redsun svou pozici jistou. Nedávno vydaný počin "Deadspace/Desomorphine Trance" totiž zase o kousek dál prokousává nastolenou cestu. Počtem skladeb neoslní - ona je vlastně jenom jedna. Svou délkou ale přesáhne půl hodiny, a kdyby byla jen o něco delší, možná by překročila hranici snesitelnosti.
Novinka je totiž tíživě pomalá, k původnímu doom-sludgeovému základu se nyní přimíchávají i prvky dronu. Riffy, roztažené do takové délky, až se cíleně rozpadá jejich struktura (a přesto tam je), připomínají nádrž s hustým, černým dehtem, který neúprosně vtahuje a svírá. Není možnost úniku, nadechnout se je problém, tělo posluchače omývají vlny zvukových vibrací.
A to doslova. Nahrávku není nutno pouštět na nějakou vysokou hlasitost. Stačí jen standardní casual decibely a stejně je budete spíše než uchem vnímat celým tělem. Vzduch se fyzicky smršťuje a roztahuje, čas se stává jenom fyzikální veličinou, nikoliv čímsi hmatatelným. A přesto se tenhle kus hýbe. Není to však pohyb kupředu, spíše to připomíná noření se do temných hlubin podvědomí, prožitku jakéhosi rituálu. Otevírá jej praskání ohně, zvonky a vzdálený zpěv, následuje neústupně se valící pasáž s vokálem prosyceným zoufalstvím a nakonec vše zpomalí... a bohužel i trochu vyšumí ve zvláštním uvolnění, které celý hudební monolit vlastně vrací na začátek, a dává příležitost k nastartování nového cyklu. Nová dávka drogy? Nový rauš?
Blues For The Redsun na sebe vrství jednotlivé zvukové vlny, záchvěvy a plochy - a přes to je to skladba, která stále pracuje s rytmem i melodií, skladba, která se nestává beztvarou zvukovou matérií beze smyslu. "Deadspace/Desomorphine Trance" je specifickým hudebním kusem, který ctí žánrové mantinely, ale zároveň posouvá fyzičnost celého poslechu na novou úroveň. Stává se hypnotickou branou do transu, branou k místu, které nabízí příležitost vypořádat se nepříjemnými, hluboko zasutými myšlenkami. Je to temné, tíživé, depresivní i skličující. Ale možná právě díky tomu i očišťující.
Pozn.: Video je pouze ilustrační a pochází z předchozího releasu kapely, splitu se spřízněnou formací Drom.
Komentáře