Dobré zprávy? Je to pořád Conor Oberst, značkový singer-songwriter. Hlas mu už (dávno) neujíždí, frázování a rýmy jsou rafinovanější a méně předvídatelné. V textech vyměnil „já“ za „my“, sebelítost a postvztahové deprese za abstraktní rámec myšlenek svět – víra – život.
Vloni na podzim se objevila nová skladba, Coyote Song. Krásná. Nejprve živák na piano, pak i její studiová, výpravná verze a videoklip. Myslela jsem, že je to ochutnávka z nové desky, ale ve skutečnosti vznikla v rámci benefitu pro Sound Strike, bojující proti kontroverznímu imigračnímu zákonu v Arizoně. Dobře tak, člověk aspoň za každou cenu nehledá paralely s vlastním životem, jelikož je to smutná písnička. Pak se objevily Shell Games a Haile Selassie. A pak dalších osm, zabalených v narozeninovém papíře s visačkou The People’s Key.
Na The People’s Key éměř zmizelo výsadní postavení jediného nástroje (obvykle španělka, jindy piano) a aranžmá jsou obecně košatější. Více elektroniky, automatické bicí. Žádná překvapení, tuto cestu si Bright Eyes už nějakou dobu vysekávají. Na The People’s Key dosáhli Bright Eyes toho, že už nemůžete říct: folk, country nebo americana (připustíme-li, že se takto v minulosti dali zjednodušeně popsat), spíš by se dala použít škatulka pop. Chytrý indie pop / indie rock, ozvláštněný jemnou elektronikou a prvky folku. Nic proti ničemu. Špatné zprávy? Záleží. Pro fanouška jako jsem já, jsou všechny zprávy, sepsané po větě... číst dále
Dobré zprávy? Je to pořád Conor Oberst, značkový singer-songwriter. Hlas mu už (dávno) neujíždí, frázování a rýmy jsou rafinovanější a méně předvídatelné. V textech vyměnil „já“ za „my“, sebelítost a postvztahové deprese za abstraktní rámec myšlenek svět – víra – život.
Vloni na podzim se objevila nová skladba, Coyote Song. Krásná. Nejprve živák na piano, pak i její studiová, výpravná verze a videoklip. Myslela jsem, že je to ochutnávka z nové desky, ale ve skutečnosti vznikla v rámci benefitu pro Sound Strike, bojující proti kontroverznímu imigračnímu zákonu v Arizoně. Dobře tak, člověk aspoň za každou cenu nehledá paralely s vlastním životem, jelikož je to smutná písnička. Pak se objevily Shell Games a Haile Selassie. A pak dalších osm, zabalených v narozeninovém papíře s visačkou The People’s Key.
Na The People’s Key éměř zmizelo výsadní postavení jediného nástroje (obvykle španělka, jindy piano) a aranžmá jsou obecně košatější. Více elektroniky, automatické bicí. Žádná překvapení, tuto cestu si Bright Eyes už nějakou dobu vysekávají. Na The People’s Key dosáhli Bright Eyes toho, že už nemůžete říct: folk, country nebo americana (připustíme-li, že se takto v minulosti dali zjednodušeně popsat), spíš by se dala použít škatulka pop. Chytrý indie pop / indie rock, ozvláštněný jemnou elektronikou a prvky folku. Nic proti ničemu. Špatné zprávy? Záleží. Pro fanouška jako jsem já, jsou všechny zprávy, sepsané po větě „...značkový singer-singwriter“, špatné. Radši bych slyšela tisíc variací na If Winter Ends, Lover I Don’t Have to Love nebo Haligh, Haligh, a Lie, Haligh a zlobila se, jak se pořád dokolečka vykrádají. Na druhou stranu nepopřu, že mě The People’s Key baví poslouchat a nelze říct, že to není dobrá deska. Je to pořád Conor Oberst, značkový singer-singwriter.
Zmíněné singly a titulní A Machine Spiritual (In the People’s Key) vyčnívají hned po prvním poslechu, balada s klavírem Ladder Song jako jediná vrátí na necelé čtyři minuty do minulosti, Jejune Stars osmdesátkově rockuje, Triple Spiral je zas prototyp Oberstova „contemporary“. Závěrečná One for You, One for Me všechny případné křivdy zazáplatuje fantastickým textem: „One for the bread lines, one for the billionaires/ One for the missing, one for the barely there/ One for the certain, one for the real confused/ One for me, okay, now one for you...“ The People’s Key určitě není prvoposlechová a jestliže zpěvák nelhal, když pro předloňský Rolling Stone řekl, že chce s Bright Eyes natočit ještě jednu, poslední desku a uložit je k ledu, tím spíš by měla dostat ještě jednu extra šanci. „...clean it up, lock the door, say goodbye.“
Když si uvědomím, co mám na Bright Eyes ráda nejvíc, nechápu, na co si tady stěžuju. Slovy Conora Obersta v Approximate Sunlight: nebudu plýtvat myšlenkama o tom, co je fér, a co není. A The People’s Key jako narozeninový dárek? Pfff...! Nejlepší.
(Pro Full Moon #10 - zkráceno.)
Komentáře