Nenamazané struny. Skřípající varhany. Ozvěny ze záhrobí. Povinné vrstvení a nánosy umělecké špíny. Lyrické variace na smrt. Porouchané volume. A hlavně nezapomenout na mlžný lo-fi filter. Skoro by se zdálo, jako by zde byla popisována tradiční výbava těch divných shoegaze děcek. Crocodiles jsou ale jako v rozpuku mládí. Temnota dospívání nalézá na druhé straně i nezdolnou radost. Zvonečky. Melodické dívčí šedesátky jako studnice nekonečné inspirace. Strach ze smrti a touha žít. A všechno, co potřebuješ, je láska… Stačilo by ale taky do placu dát jména jako The Jesus And Mary Chain, The Cure, Echo & The Bunnymen nebo klidně i pankáče Sex Pistols. Hodit je do mixéru. A brčkem pak usrknout z koktejlu schovaného pod titulem Crocodiles.
Ano, také duo Brandon Welchez (ten, co se na pódiu vrtí jako Ian Curtis po lekcích tance a když se neostříhá, vypadá jako Bob Dylan zamlada) a Charles Rowell (kytarový hrdina s nepřebernou zásobou riffů) patří k řadám zelených, poctivě recyklujících všechno kytarové, co jim v mládí zavadilo o uši. Nikdo jim to ale vesměs nevyčítá. Nahrávky vrací do dob, kdy se v rockovém řemeslu ještě nepokoušeli prorazit neúspěšní inženýři a všechno byla především zábava. A dalo se na něj tančit. Kluci s jeho pomocí balili holky a všichni usínali pod peřinou s uchem na přenosném rádiovém přehrávači. Svědectvím o neobyčejné energii, kterou ostatním základní dvojka a zbylí dva spoluhráči předávají, jsou narvaná hlavně... číst dále
Nenamazané struny. Skřípající varhany. Ozvěny ze záhrobí. Povinné vrstvení a nánosy umělecké špíny. Lyrické variace na smrt. Porouchané volume. A hlavně nezapomenout na mlžný lo-fi filter. Skoro by se zdálo, jako by zde byla popisována tradiční výbava těch divných shoegaze děcek. Crocodiles jsou ale jako v rozpuku mládí. Temnota dospívání nalézá na druhé straně i nezdolnou radost. Zvonečky. Melodické dívčí šedesátky jako studnice nekonečné inspirace. Strach ze smrti a touha žít. A všechno, co potřebuješ, je láska… Stačilo by ale taky do placu dát jména jako The Jesus And Mary Chain, The Cure, Echo & The Bunnymen nebo klidně i pankáče Sex Pistols. Hodit je do mixéru. A brčkem pak usrknout z koktejlu schovaného pod titulem Crocodiles.
Ano, také duo Brandon Welchez (ten, co se na pódiu vrtí jako Ian Curtis po lekcích tance a když se neostříhá, vypadá jako Bob Dylan zamlada) a Charles Rowell (kytarový hrdina s nepřebernou zásobou riffů) patří k řadám zelených, poctivě recyklujících všechno kytarové, co jim v mládí zavadilo o uši. Nikdo jim to ale vesměs nevyčítá. Nahrávky vrací do dob, kdy se v rockovém řemeslu ještě nepokoušeli prorazit neúspěšní inženýři a všechno byla především zábava. A dalo se na něj tančit. Kluci s jeho pomocí balili holky a všichni usínali pod peřinou s uchem na přenosném rádiovém přehrávači. Svědectvím o neobyčejné energii, kterou ostatním základní dvojka a zbylí dva spoluhráči předávají, jsou narvaná hlavně jejich živá vystoupení, o čemž se před dvěma lety v Lucerna Music Baru přesvědčil už kolega Lukáš Benda.
Dřívějším hudebním poměrům se Crocodiles přibližují také frekvencí novinkového materiálu - pět let, čtyři alba. A fanoušci nesnášející změnu ani nemusejí moc kafrat; pět roků je to víceméně pořád to stejné. Nebo snad přichází se Zločiny z vášně i nečekaný dějový zvrat v příběhu o hledačích relikvií let minulých? První dojem této domněnce opravdu nahrává. Není-li čtvrtá řadovka "Crimes Of Passion" vašim prvním setkáním s nostalgickým uskupením, možná lehce svraštíte čelo. Že by se tentokrát nekonal divoký mejdan a pánové se pokoušeli o vývoj? Ale to je jenom takový povrchní první pocit. Hned při dalším poslechu na něj zapomenete a už nebudete přesně vědět, co ve zvuku tak urputně chtělo posluchače přesvědčit o změně. Kdepak. "Crimes Of Passion" je krokodýlí standard se vším všudy.
Album nabízí kolekci deseti love songů přetékajících vášní, osobními obsesemi a vyznáními. Nejenom raněné srdce na něm zakrvácí, ale také prsty od dalšího nášupu rozvrzaných a nesladěných kytar, které jsou vynalézavější víc než kdy předtím a překvapují v nejednom okamžiku. Zpětnou vazbou se vrací, drolí se o kouřovou stěnu shoegazu, znásilňují cukrový bubblegum, přes kaleidoskop se tříští do psychedelických obrazců, povolávají do tance na garážových parketách a cestou přes hřbitov nabírají i pár kámošů gothiků.
Ve "Virgin" se vhodným tónem snaží podpořit žalostné přání svého frontmana být opět sexuálně neposkvrněn. Se "She Splits Me Up" oprašují nejhitovější The Cure. V úvodní "I Like It In The Dark" si dávají duet s gospelem. Dovedou i zvolnit, a to v úplném závěru ploužákem "Un Cant D'Amour". A ze zastřených dálek je po celou dobu jako mluvčí generace prokletých básníků neohroženě doprovází hlas Welcheze. Do svých (dis)harmonií kapela občas umně zakombinuje i klávesy nebo saxofon a všechno to zvládne nacpat do stopáže čtyřiatřiceti minut. Všechno, aniž by jenom chvíli nudili, podle zajetého vzorce už napočtvrté - může se jejich potenciál vůbec někdy vyčerpat?
Letos jistě vyšla a určitě taky vyjde spousta lepších desek než je "Crimes Of Passion". Jako i ostatní studiové počiny Crocodiles nevznikla, aby aspirovala na nejlepší alba roku (přestože se v seznamu mnoha milovníků vintage jistě objeví). Nepřichází se spletitým konceptem, který bude kazit spánek hudebním publicistům a připraví půdu pro bujaré teorie. Už počtvrté vás naopak vrací zpět v evoluci. O její hudbě se nepřemýšlí a není v ní moc co analyzovat, především se poslouchá. A třeba je posledním studiovým zářezem v diskografii a za dva roky si už svět na existenci sandiegských hudebníků nebude pamatovat. Taky v pořádku. Žít v přítomnosti je ostatně mnohem větší sranda. A právě v ní vás muzika Crocodiles očekává, stačí stisknout PLAY.
Komentáře