Dark Gamballe - Pochyby

Bezpochyby každý umělec jednou zažije období plné melancholie a rozjímání nad věcmi, které se kolem něho bezpodmínečně dějí, načež právě v takovýchto fázích se zpravidla rodí ta nejvíce polidštěná a emocionální díla. A přesně takovýto dojem vzbuzují i „Pochyby“ crossoverových Dark Gamballe. Prolnutím emocionální probarvenosti s typicky gamballovskou jednoduchostí, kterou „Pochyby“ nesou na svých bedrech, nesvědčí jen o přirozené vyzrálosti jejich hudebního cítění, ale také zformování celkového osobitého přístupu Dark Gamballe k tomu, jak s hudbou pracovat jakožto s přirozeným výrazovým prostředkem. V tomhle možná ne tolik viditelném aspektu je přínos novinky nejsilnější. Sugestivní a přitom poutavá, neortodoxní a zároveň hluboká, jejíž poslech je nepolevujícím a obohacujícím prožitkem a to zdaleka nejen po stránce hudební.

Deska „Pochyby“ je natolik napěchována intimitou, že přímo nabádá k tomu, aby se člověk samotářsky zašil do nejzapadlejšího koutu a souzněl minimálně jednu noc v její společnosti. Materiál oproti předchozím „Perpetuum Gamballe“ nebo „Superstar“ neoplývá průbojnou hitovostí, tudíž posluchač musí být mírně trpělivý, aby si mohl vytvořit s deskou tu pravou sounáležitost. Avšak Gamballe jsou vpravdě dost prohnaní na to, aby po všech svých deskách a muzikantských poznáních, jež mají za sebou, uměli pomalu ale jistě svou oběť hudebně nahlodávat, dokud ji nepohltí úplně. Přitom však v zásadě vsadili na decentní niternost a hloubavou vlídnost, která doslova přátelsky pohladí hned během prvního poslechu.

Díky intenzivně využívané elektronice, jakkoliv striktně nepodbízivé, odhalují „Pochyby“ v pravidelných amplitudách i takové momenty, které by jinak zůstaly nepovšimnuty pod vrstevnatými závaly kytar. Elektronické hříčky tvořící jistý most zpátky do dob „Robototry“ pak zdařile dotvářejí kontury jednotlivých skladeb, a i když přece jenom častěji zřetelně vyčnívají nad vším ostatním, dokáží se chovat umravněně a intuitivně následovat linii skladeb.

Mírnou kalibrací kytarových partů, které už nejsou tím důrazným a stěžejním zvukomalebným pilířem, a tím, jak se soustředili na osobité charizma jednotlivých skladeb, docílili DG citelného zjemnění. Dalo by se říct, že každé z nich vtiskli identitu, tvář, možná dospěli i k určité hororové pohádkovosti („Náměsíčník“). Jednotlivé momenty v kombinaci s texty jako by byly odrazem do holé, často až intimní lidské existence, otírající se přitom o archetypální posedlosti: „Obejmi mě, nedej cíle svým jazykům, lehce uhýbej jejich výpadům.“

Ani chvíli pak neváhám nad vybroušeným hudebním klenotem a snad nepřehlédnutelným vrcholem desky, skladbou „Zhasínám“, která svou náladou absolutně vyniká, obalena mrazivou vypjatostí a zároveň zahalená dechem zranitelnosti. Řekněme, že dostat blíž ke stavu pocitové věrohodnosti se Dark Gamballe snad ani nemohli. Co na tom, že k tomu využívají mainstreamověji či písničkověji laděných esencí, kvalitu to nikterak nesráží. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by za tohle třeba Stinga někdo kritizoval.

Lyrická ekvilibristika zpěváka Jiřího Sedláčka alias DeSeda vyžívajícího se nezřídka v různých dekadentních marnostech zmutovala v tomto ohledu zčásti do roviny jakési kyber-dekadentnosti a to nejvýrazněji ve skladbě „Hologram“: „Jsem červí král, narozen v nezmaru, znovu dorůstám, z lůna ještěrčího.“ Lehká forma nonkonformnosti je pak po lyrické stránce přítomna téměř všude, i v těch nejvíce srdce obměkčujících záležitostech. Nedělejme si tedy iluze, že by byl DeSed „nasládlým patetickým žabařem“, s prázdnou naivitou opěvujícím strohé symboly v hierarchickém sledu žena, růže, píseň, kost. Jde na to přes satelity, hologramy, vesmírné džigoly a popřípadě si sem tam vypůjčí postavu Dona Quijota či Žárovkáře, třebaže to občas působí těžkopádným dojmem a mnohdy i vypadá, jako by byla jednotlivá slova skládána za sebou jako dlouhé míle. Opovrhneme-li však popovými konvencemi, můžeme si vychutnávat protichůdnost těsně sousedících spojení, plných chvějivých momentů.

Zůstává otázkou, do jaké míry lze v textech hledat hlubší smysly, a kdy jsou spíše osobní výpovědí samotného textaře. Jak už ovšem bývá u Dark Gamballe zvykem, ne pro všechny jsou DeSedovy specifické textové hrátky stravitelné, je potřeba si k nim nalézt svoji vlastní cestu a bezesporu ne každému se to povede. K absolutně přesvědčivému vyznění pak dopomáhá DeSedův nezaměnitelný hlas a intuitivní, leč příslušně naléhavý výraz.

Dohlédneme-li na konec alba, zbylá bonusová „Řekněte to“ Jiřího Schmitzera sice působí jako úsměvné odlehčení od hutnosti předchozích skladeb, lze ji ovšem brát z určitém pohledu jako formu vyjádření nelibosti se současnou situací, pravda decentnější, postavíme-li proti ní mnohem svéráznější „robotoráckou“ „Svět se posral“.

„Pochyby“ jsou opravdovou scenérií pocitů, kde není potřeba si žádnou z potřebných emocí domýšlet. Dark Gamballe se zde představují nejen jako výteční tvůrci nakažlivých nálad, stávají se zároveň i jejich dirigenty.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark