Deep Purple - In Rock

S příchodem Iana Gillana a Rogera Glovera nastal ve směřování Deep Purple zásadní zvrat. Až teď se vší vervou nastoupili cestu hardrockových pionýrů a zejména díky následujícím třem deskám je můžeme směle považovat za jeden ze tří pilířů, na nichž dodnes stojí veškerá v nejširším slova smyslu metalová muzika. A zatímco stín Black Sabbath padá dodnes na všechno temné, gotické nebo okultní, co se na tvrdé scéně odehrává a vějíř vlivu Led Zeppelin ohrádku hard&heavy velkoryse přesahuje, výdobytky, se kterými přišli Deep Purple se otiskly především v tom, co označujeme jako klasický heavy metal, ať už do něj dosazujeme slůvka power, speed nebo thrash. Čili ty odrůdy, kde vládne okázalost, silácké pózy a kytarové čarostřelectví. Základy začali Deep Purple budovat právě na desce In Rock.

Vyšli samozřejmě z bluesrocku, ale černé kořeny u nich nejsou tak obnažené, jako u Led Zeppelin, i když zase ne tolik zasypané hřbitovní hlínou jako u Black Sabbath. Jádrem je těžkotonážní boogie pučící do důmyslných, ale nepřekombinovaných riffů a charakteristické zvukové zabarvení, které mají na svědomí především klávesy Jona Lorda. Ty si s Blackmorovými kytarovými šlehy nijak nezadají v razanci i eleganci a dostávají zaslouženě velký prostor i sólově. Dusající rytmika Glover-Paice pak tvoří nerozbitný podvozek, díky němuž se hudba Deep Purple valí vpřed jako plně naložený kamión. Do toho perfektně zapadá i Gillanův vokál, který působivě kombinuje vibrující čistý tón s nebývale drsnými rejstříky.

Tohle všechno skupina do mrtě zhodnotila ve vyrovnané šestici nadupaných hardrockových čísel, z nichž žádné nevyčuhuje ani nezaostává, a záleží opravdu čistě na osobních preferencích, jestli vyzdvihneme Speed King, Bloodsucker, Into the Fire nebo kterékoli další. Pozornost naopak přitahuje desetiminutová bombastická Child in Time. Pro většinu fanoušků jde o naprosto zásadní a nepřekonatelný skvost, kterému ale nezřízeným obehráváním v classicrockových rádiích punc výjimečnosti notně oprýskal. Píseň je vystavěná velice efektně, ale pokud jde o míru angažovaného patosu, musím říct, že tady kapele trochu ujela ruka. A ačkoli je Gillan pro mě mnohem větší sympaťák než nesnášenlivý egomaniak Blackmore, víc, než jeho vypjatý ječák, mě v tomto případě baví právě kytarové sólo v rychlé střední části.

Nicméně protože si Deep Purple svoje progresivní a klasicizující choutky ukojili krátce předtím v projektu Concerto for Group and Orchestra, mohli se na většině desky soustředit na syrový, dunící, chlapácký rock, který jim svědčí nejvíc, a kterému na albu In Rock dodali mocný a čerstvý impuls. Ve světle trvalého dopadu na budoucí vývoj nejsou ani ty vytesané podobizny na obalu napodobující skulptury v Mount Rushmore tak nadsazené.