Děti Mezi Reprákama - Haiku

Od vydání debutového alba Újezd neuběhl ještě ani rok a Dominik Zezula (polovina dua post-hudba) už přichází s jeho nástupcem. Tentokrát si k sobě přizval druhého kytaristu Ondřeje Mikulu (Aid Kid) a svého bratra Daniela, díky němuž stojí nová deska hlavně na pianu. Lehké klavírní melodie v nenásilných písních místy špiní ostřejší kytara, ale i tak vše působí uhlazeně a jediné, co nás může znepokojit, jsou Zezulovy texty, které se většinou nesou na vlně nostalgických, ale ne zrovna veselých vzpomínek. I když nevyprávějí žádné velké příběhy a skoro každý by mohl najít ve svém životě spoustu podobných, mají v sobě kouzlo uvěřitelné civilnosti. Obraty jako „kolik máš v srdci tetování, kolik podpisů na stehnech“ nebo „můj účes dávno sežral déšť“ (oboje v písni Zločinci a oběti) dokazují jeho nesporný básnický talent. Bohužel nejen z textu je živa píseň. Ačkoliv jsou některé melodie velmi chytlavé a umí zaujmout na první dobrou, způsob vyprávění působí někdy až příliš ležérně a málo procítěně. Zezulovo podání může fungovat naživo, kde lidi spojí intimní atmosféra, jako byste seděli večer na zahrádce s kámošem a vzpomínali na staré časy, ale z desky už to tak působit nemusí. Přenos takových emocí je obtížný. Nabízí se srovnání s Kittchenem, hřebcem ze stejné stáje Červený kůň, kterému se to daří lépe. Na novince se role hosta chopila Marie Kieslowski a příjemně osvěžila píseň Arabský jaro, nahrávce by výrazně pomohly i další podobné hlasy. Singl Punk de blonde, který desku uzavírá, dokazuje svou postrockovou gradací s bicími v závěru, že Děti mezi reprákama si umí hrát i víc nahlas a také to je ku prospěchu věci. Haiku ale i jinde nabízí silné sdělení a melodie, které s blížícím se podzimem určitě ocení nejen nenapravitelní melancholici a nešťastně zamilovaní.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.