Dream Theater - Parasomnia

Dream Theater se bez zakládajícího člena, bubeníka Mikea Portnoye, museli obejít třináct let. Tento čas strávil na bubenické stoličce Mike Mangini - výborný technik, který hrál třeba se Stevem Vaiem nebo v sólovém projektu zpěváka Dream Theater Jamese LaBrieho - MullMuzzler. Těžko se zaplňuje místo po někom, jako je Portnoy, nicméně Mangini si s tímto úkolem poradil v zásadě se ctí.

Pět studiových alb, která v tomto období původem bostonská formace natočila, nedopadlo špatně. Jen se dá na nich trochu slyšet únava materiálu a místy bolavé tápání, patrně coby důsledek neukočírovaných muzikantských eg. Více než dvouhodinová opera "The Astonishing" budiž příkladem.

Portnoyův návrat lze označit za zásadní zejména ze dvou důvodů: za prvé skutečně kreativní bubenická práce a autorský přínos kapele scházel, za druhé Portnoy je člověk, který mění vnitřní dynamiku v Dream Theater. A byl celé roky očividně tím - a vyjevuje se to právě nyní, kdy můžeme srovnávat různá tvůrčí období -, kdo dokáže svoje kolegy krotit a dát výsledku tolik potřebný řád. Jinak totiž velmi snadno hrozí - a platí to prakticky pro cokoliv z ranku progresivního metalu či rocku -, že se z výsledku stane jen beztvará exhibice hudebních schopností.

Pojem parasomnie zaštiťuje nejrůznější nepřirozené spánkové stavy. Spadají sem například noční můry a děsy, náměsíčnost nebo náhlé úmrtí během spánku. Dream Theater okolo tohoto tématu omotali celou desku a vyšlo jim z toho jedno z nejtemnějších děl diskografie. Úvodní instrumentálka "In the Arms of Morpheus" nabídne ochutnávku budoucích atmosfér - těch lehčích i metalově hutných - a pak už kapela jde rovnýma nohama rovnou na věc.

Skladba "Night Terror" vyletěla do světa jako první singl a náladu celé studiovky dokázala vystihnout docela přesně. Portnoy o sobě dá vědět rychlopalným předělem, pak trochu ustupuje nosným kytarovým riffům Johna Petrucciho. Stále zůstává nepřeslechnutelný - kapelu nejen rytmicky táhne, ale prostor dovede zaplňovat drobnými vyhrávkami, které k Dream Theater tak patří a v posledních letech poněkud scházely.

A najednou slyšíme i více života a kreativity v kytarových a klávesových partech, najednou je zpátky v muzice komunikace mezi hráči (typově stoupající Myungova basa ve zpomalení před posledním refrénem zmíněné "Night Terror"). Dream Theater slyšitelně baví hrát a ta radost se přenáší i směrem k posluchači.

"A Broken Man", položka, která se točí kolem válečných traumat, útočí tvrdým kytarovým riffem, který načechrávají citlivé klávesy a klavír, přesto tu vše opanující temnotu - hlavně ve střední, tlumenější pasáži - pohání šamanská bicí. A pak najednou na posluchače vyskočí jazzující pasáž zakončená takřka párplovskou sekcí. Záblesk naděje ale rychle pohřbí další vrstva černoty.

"Parasomnia" se barví do temných, nočních odstínů - a Dream Theater tahle poloha sedí. Zároveň ale při sedmdesátiminutové stopáži nenabízí příliš prostoru k oddechu. Princip střídání noční můry a nádechu spíše než gradace se s přibývajícími minutami přece jen lehce oposlouchá. Na druhou stranu, skladby působí většinou soudržně a nikoliv jen jako pískoviště, v němž si pánové hrají. Hudební výraz tu chvályhodně hraje prim nad ukázkou, jakkoliv nesporných, muzikantských schopností.

Hezky to demonstruje druhý nejdelší opus nahrávky, "Dead Asleep" - v těchto jedenácti minutách se sešlo vše dobré, co hudba Dream Theater nabízí. Dokonce ani James LaBrie tady nezní tak pateticky jako v řadě dalších skladeb (například v "Midnight Messiah" jde až trochu proti náladě songu).

Vrcholný pěvecký moment si LaBrie vybral v baladě "Bend the Clock" - netlačí na pilu, klidný, posmutnělý výraz mu sedí, v refrénu dokáže rozkvést, ale bez jakékoliv exaltovanosti. I díky závěrečnému kytarovému sólu věštím, že tohle bude koncertní jistota.

I aktuální album končí kapela rozsáhlým opusem: tentokrát nabízí téměř dvacetiminutovku "The Shadow Man Incident". V zásadě podařený monument přidává do hry symfonický orchestr, ale celkově - na rozdíl od klasického kusu "Octavarium" - prostě prošumí bez toho, aby se do posluchačovy mysli nějak hlouběji zakousnul. Silné momenty tu vskutku najdeme - úvodní strojový riff, skvělé klavírní sólo Jordana Rudesse -, skladba samotná ale trošku postrádá drive, který by opodstatnil její rozsah.

Dream Theater dokázali na "Parasomnia" znovu rozdmýchat v posledních letech jenom doutnající energii. Temnota a tvrdost jim sluší, soukolí, kterému dlouho chybělo jedno z koleček, se už zase točí, jak má. Tahle deska udělá fanouškům kapely dobře po těle - a těm ostatním nabídne poctivě vysoustružený kus progresivního metalu od jednoho ze stále nejpřednějších jmen žánru.