Editors - The Weight of Your Love

Ta jde s utišením v závěrečné "Bird Of Prey" ruku v ruce s ironickým úšklebem a nevěřícným kýváním hlavou. Nekonečné basákovy background falzety a Smithovo uječené "my heart is a church bell ringing" v přímočarém popu, jehož dominantou je reverbové piano a natahovaná struktura. Tohle je, bohužel, zakalený recept na další čtyři nebo pět songů nejnovější "The Weight Of Your Love".

Těžko říct, kam z toho ven. Hudební formace v Británii na podobné úrovni jako Arctic Monkeys a Mumford & Sons s těžkou tvůrčí krizí a třetím elektropopovým albem, ze kterého kapela zůstala zpráskána biči kritiků. "The Back Room" a "An End Has A Start" jsou dvě vydařené desky, které Editors krom fanouškovské základny a rádiových hitparád zajistily i jisté renomé. Jméno, které se po "In This Light And On This Evening" a současném počinu stále nedaří potvrdit.

Depeche Mode a Elbow, někde je slyšet Bon Iver a Blur. Sice poněkud subjektivní záležitost, ale fanoušek Arcade Fire si v poslechu jemu známé struktury a postupy najde taky. Vařící kotel inspirací a hledání nových nápadů vyústily v nesourodé, lineární, slité produkce, ve kterých je nejvíce slyšet hlava za ně zodpovědná. Tolikrát kapelou skloňovaný Nashville do nahrávacího procesu nijak zvlášť nepřispěl, King ovšem naopak.

Jacquire King se pyšní Grammy s Tomem Waitsem, Buddym Guyem a s Kings Of Leon. S posledně jmenovanými produkoval nejvíce, dále má za sebou spolupráci se Switchfoot, Billy Talent nebo například Of Monsters And Men. Změna zvuku jiného kontinentu je slyšet stejně jako jistá sázka na startovní pecky a následné vychladnutí do zajímavějšího finiše. Stačí si poslechnout "Come Around Sunshine" a je jasno. Pomyslný zlom u Kings Of Leon je po "The Immortals", u Editors je tomu už po třetí "A Ton Of Love".

Odpálení desky nese jméno "The Weight" s depešáckým Personal Jesus riffem a pianovým refrénem "I promised myself, I wouldn't sing about death". Gradace v něm funguje a proč vlastně nerozdat lyrické karty hned při startu. Nakopávající basovou "Sugar" začali kluci z Birminghamu své obří loňské vystoupení na Rock Werchter (vřele doporučuji) a vyřádili se na ní z celé váhy tvojí/vaší lásky rozhodně nejvíc. Temný synthpop, který předváděli na předchozím albu v kombinaci s pro jejich zvuk typickými tremoly. Nálada se invertuje s "A Ton Of Love", typickou rádiovou odrhovačkou s nesmyslným "desire" řevem v předrefrénu. Po něm se poslouchá o dost příjemněji, ale co z toho, když to posluchačská většina po Blur-U2 devadesátkovém úvodu přepne. Desire!

Odtud letíš strmým pádem. "What Is This Thing Called Love" je patetický lovesong s prvoplánovým falzetem "I've been your lover for the last time, all the pretending god knows that we tried, I've been the doctor for the last time". "Honesty" pokračuje ve falzetech a snaží se znít víc stadiónově, na baladě "Nothing" smyčcoval mistr Clint Mansell (technicky skvělý), "Formaldehyde" je taneční kousek na festivaly. Texty se dotýkají samotného dna, od kterého se odráží "Hyena", jediný světlý bod pomyslného prostředku desky.

Za zmínku stojí "The Phone Book" - tu neplést s "The Good Book" od Smithe v rámci Tired Pony, i když obě mají jisté koncepční shody. V "telefonním seznamu" si Tom totiž konečně pořádně zazpívá. Jedenáct písní na bezmála padesátiminutové stopáži znamená necelých pět minut na song, podobně jako na "In This Light And On This Evening", která z pomyslného souboje vychází pořád o něco lépe. Byl to kontrastní skok, odvážný krok s temnou tematikou, která oproti novince fungovala alespoň v té atmosférické rovině.