"Fuck, California! You made me boring," už památná první slova singlu "California" napovídala, že Erika M. Anderson alias EMA bude svéráznou postavičkou na nikdy nevyčerpatelné alternativní scéně. Autentická výpověď o životě na malém městě a neskonalé touze dostat se ven možná nebyla první svého druhu. Díky svému bezprostřednímu podání a textu přeplněném emocemi ale rozhodně jedna z nejoriginálnějších. Ne každý ovšem takovému typu spontánního projevu dokázal přijít na chuť. "Je mi líto všech 285 535 lidí, kteří to museli zhlédnout. (…) Tohle není hudba, je to jenom ošklivá holka povídající nesmysly," sdělovali své pocity někteří rozmrzelí uživatelé YouTube.
Mezi kritickou a laickou obcí tak došlo k menšímu rozkolu. Zatímco v té druhé by si zpěvačka slušnou armádu haterů napočítala a předešlá "Past Life Martyred Saints" rekordy v prodejnosti netrhala ani s přivřením všech ok, první ji konejšivě kolébala ve sladkých slovech chvály. Zahraniční média se předháněla, kdo desku umístí ve svých výročních žebříčcích výše, a blogeři celí ztrápení z nenadálého hypu nestačili zveřejňovat své příspěvky, čímž interpretce napomohli k titulu nejblogovanějšího muzikanta. A plným právem. Primitivně geniální provedení, s přímým tahem na branku šikovně zastřeným pod nekonzumním zvukem, zase jednou rušící představu typické holky od folku, utrápeně brnkající a cudně klopící oči. EMA se navíc nebála hrát si s ruchy a... číst dále
"Fuck, California! You made me boring," už památná první slova singlu "California" napovídala, že Erika M. Anderson alias EMA bude svéráznou postavičkou na nikdy nevyčerpatelné alternativní scéně. Autentická výpověď o životě na malém městě a neskonalé touze dostat se ven možná nebyla první svého druhu. Díky svému bezprostřednímu podání a textu přeplněném emocemi ale rozhodně jedna z nejoriginálnějších. Ne každý ovšem takovému typu spontánního projevu dokázal přijít na chuť. "Je mi líto všech 285 535 lidí, kteří to museli zhlédnout. (…) Tohle není hudba, je to jenom ošklivá holka povídající nesmysly," sdělovali své pocity někteří rozmrzelí uživatelé YouTube.
Mezi kritickou a laickou obcí tak došlo k menšímu rozkolu. Zatímco v té druhé by si zpěvačka slušnou armádu haterů napočítala a předešlá "Past Life Martyred Saints" rekordy v prodejnosti netrhala ani s přivřením všech ok, první ji konejšivě kolébala ve sladkých slovech chvály. Zahraniční média se předháněla, kdo desku umístí ve svých výročních žebříčcích výše, a blogeři celí ztrápení z nenadálého hypu nestačili zveřejňovat své příspěvky, čímž interpretce napomohli k titulu nejblogovanějšího muzikanta. A plným právem. Primitivně geniální provedení, s přímým tahem na branku šikovně zastřeným pod nekonzumním zvukem, zase jednou rušící představu typické holky od folku, utrápeně brnkající a cudně klopící oči. EMA se navíc nebála hrát si s ruchy a elektronikou.
V inženýrství a s kytarou jako pouhou záminkou k bolestným písničkářským výpovědím pokračuje do dalšího levelu na novinkovém "The Future's Void". Je to ostatně příhodné zvolenému tématu, kdy se do centra pozornosti dostává ztracení lidského individua ve shluku informačních technologií. Lidská hodnota se měří počtem lajků, na Instagramech jsme hvězdy vlastní reality show, kolem a kolem jsou naše životy tak bezvýznamné, že by je při psaní epitafu šlo shrnout do jednoho hashtagu. Svým způsobem je to všechno vzrušující. "Všichni tě sledují, což zní jako sen," zpívá EMA v "3Jane". Jenže taky dodává: "Je to ale spíše nemoc naší doby." Co by v roce 1984 znělo jako dobrý námět na dystopický sci-fi román, je o třicet let později realitou, kterou všichni přijímáme dokonce s vděčností. Sami si pouštíme vševědoucího Big Brothera do svých ložnic.
Tento fakt se samozřejmě neobchází bez obětí - odcizení, neschopnost navazovat reálné vztahy, pokřivené hodnoty, informační deziluze. Třetí album proto přichází jako potemnělá zpráva z tohoto chladného a zdeformovaného světa. Jejím jediným možným prologem mohly být "Satellites", obří družice hrozivě kroužící nad našimi lidskými příbytky a zprostředkovávající jejich snímání. Šumění displejů, dunící elektronické částice a nájezdy kovových syntezátorů dokládají proklamovaný příklon k počítačovému experimentování. Stejně tak hřmotné beaty v "Cthulu" nebo 8-bitový lomoz v "Solace".
Aby posluchačům hrátky s čudlíky a mašinkami příliš nedráždily nervový systém a zlověstné melodie je nevrhly do hluboké deprese, Anderson nezapomíná ani na utišující sedativa. V nich se vrhá vstříc plouživému tempu a tetelícímu se vzduchu nad podvečerním satelitním městečkem ("3Jane"), nostalgickému brnkání ("When She Comes") či klavírnímu rozjímání ("100 Years"). Bylo by ovšem neuctivé říct, že tam, kde upomíná na svou minulost, je i nejlepší. Uvnitř sonického víření a industriálové nervozity je zpěvačka zkrátka jenom méně osobní a cestička k ní se hledá obtížněji.
Jak moc do konceptu nahrávky pak nezapadá kytarovka "So Blonde" z kraje tracklistu, manifest letní pohody v ulicích L.A., ve kterých vás Erika s brýlemi odrážejícími palmy a chraplákem Courtney Love hodí na chvíli do absolutně jiného prostoru. Neodtažitého. Lidského. Skutečného. A jako i spousta jiných příběhů, i "The Future's Void" končí smrtí. Zemřela slavná celebrita, znějí fanfáry a všichni ripujeme, zapalujeme virtuální svíce, píšeme nekrology a ve statusech se předháníme, pro koho mrtvá hvězda, člověk, kterého jsme znali jenom z obrazu pokrouceného médii, znamenala více. (Události posledních dní v České republice by mohly vyprávět!) Opravdový konec to ale není. Spíše malá epizodka, jež se po pár dnech ztratí v šumu přilétajícího satelitu, hrozivě kroužícího nad našimi lidskými příbytky…
Komentáře