Po několika vlastním nákladem vydaných albech dozrál pro skupinu Ememvoodoopöká čas na zakotvení u pořádného vydavatele. A jakmile člověk zaslechne první takty, je mu jasné, že Silver Rocket byli logickou volbou. Tím nechci naznačovat, že kapele chybí originalita, spíš do katalogu tohoto labelu zapadli svojí zvukovou estetikou, skutečnou nezávislostí na dění v našem mainstreamu a vůbec celkovým hrdým postojem vůči praktikám v hudební branži.
Stylová východiska jsou také podobná, tedy "chytrý" hardcore, noise a příbuzné žánry. Další cesta ale skupinu zavádí do míst, kde už taková tlačenice není. Především se nebojí melodičnosti a i když zpěv má v tomhle směru svoje limity, svým skromným způsobem příslušná zadání plní. Vedle hlasu jsou strůjcem melodických linek také klávesy, jejichž lahodně archaický zvuk je dalším originálním prvkem v celkovém portrétu. Kytary ale zůstávají jasně v popředí, riffují i hlukaří, tepou zároveň s rytmikou nebo jí překrývají hutnými tlakovými vlnami. Tam, kde kapela zvolní (Cajk, Dukla), nemá daleko ke stájovým kolegům OTK.
Podobnosti i rozdíly se spřízněnými spolky jsou i v textech. Také u Ememvoodoopöká jsou zkratkovité, plné hádanek a narážek pro zasvěcené. I tak je z nich ale patrné, že víc než k rozplétání existenciálních zauzlenin se obracejí ke konkrétnějším, civilnějším tématům a všednodenním detailům, kterým ale důmyslným šifrováním dodávají na tajemnosti. Jsou ale případy,... číst dále
Po několika vlastním nákladem vydaných albech dozrál pro skupinu Ememvoodoopöká čas na zakotvení u pořádného vydavatele. A jakmile člověk zaslechne první takty, je mu jasné, že Silver Rocket byli logickou volbou. Tím nechci naznačovat, že kapele chybí originalita, spíš do katalogu tohoto labelu zapadli svojí zvukovou estetikou, skutečnou nezávislostí na dění v našem mainstreamu a vůbec celkovým hrdým postojem vůči praktikám v hudební branži.
Stylová východiska jsou také podobná, tedy "chytrý" hardcore, noise a příbuzné žánry. Další cesta ale skupinu zavádí do míst, kde už taková tlačenice není. Především se nebojí melodičnosti a i když zpěv má v tomhle směru svoje limity, svým skromným způsobem příslušná zadání plní. Vedle hlasu jsou strůjcem melodických linek také klávesy, jejichž lahodně archaický zvuk je dalším originálním prvkem v celkovém portrétu. Kytary ale zůstávají jasně v popředí, riffují i hlukaří, tepou zároveň s rytmikou nebo jí překrývají hutnými tlakovými vlnami. Tam, kde kapela zvolní (Cajk, Dukla), nemá daleko ke stájovým kolegům OTK.
Podobnosti i rozdíly se spřízněnými spolky jsou i v textech. Také u Ememvoodoopöká jsou zkratkovité, plné hádanek a narážek pro zasvěcené. I tak je z nich ale patrné, že víc než k rozplétání existenciálních zauzlenin se obracejí ke konkrétnějším, civilnějším tématům a všednodenním detailům, kterým ale důmyslným šifrováním dodávají na tajemnosti. Jsou ale případy, kdy se na žádné "podivno" nehraje a ty mi zase tak úplně nesednou. Mám na mysli trochu nedůstojné žalování na konzervativní promotéry (Hřiby) nebo nepřejícné publicisty (Kuci), kde se na té adresnosti mohlo klidně ubrat.
Ememvoodoopöká jsou z trochu jiného těsta než třeba moji oblíbenci Gnu - jsou uvolněnější, často ironičtí, hudebně ne tak zarputilí a tím pádem i méně definitivní v dopadu na moje vnímání. Nicméně nejen krásně čitelný zvuk (v téhle společnosti samozřejmost) dělá z alba Dort jak brus počin hodný pozornosti. Výzrálý, s jasným názorem i nejedním podnětem k přemýšlení.
Komentáře