Enter Shikari - The Spark

27.09.2017 - 12:33  |  gabi_s

Byl to den, na který jsem čekala dva roky.. 22/09/2017 vyšlo tohle skvělý album. Ještě před tím jsme ale mohli slyšet dva singly a to Live Outside a Rabble Rouser. Hned potom, co jsem si tyhle dvě písničky poslechla, jsem věděla, že žánrově se zřejmě celé tohle album bude lišit od těch předchozích. Což samozřejmě nijak nevadí, pokud tedy nejste trance core fanatici a jestli čekáte, že Vám Rou zařve v každý druhý písničce, tak budete zklamaný. Tohle album je mnohem víc promakanější hudebně, co se týče elektro prvků. U Mindsweep už jsme měli možnost přesvědčit se o kvalitách zvuku, ale když jsem tohle napálila do sluchátek tak puuf skoro mi explodovala hlava.

Začneme teda s ani ne minutu dlouhým intrem, překvapivě krátký, ale za to uspokojující. Cítila jsem při tom jakoby mě to intro samo vyzývalo "Spark konečně si mě můžeš vychutnat c'moon" je to fakt super opening - nikoho to neotráví hned na začátku a to je přece dobře.

Sights - Myslím si, že největší plus na týhle skladbě je text a bez něj by to možná ani nebyla taková pecka, ale prostě zase dobře.. ES prostě umí skládat. Celý album se pojí

s tématem vesmír, což je mi strašně sympatický. Prostě jako You're my new planet to orbit - to je skoro na zamilovaný tattoo, oh!

Live Outside - Pořád jsem nějak nevěděla, jestli se mi ten song líbí nebo ne, protože pravda je, že nemám moc ráda ty "choir" refrény a prostě už mě to tak nějak začalo štvát, že se to pořád opakuje. Je to něco jako: "Jo dobrý.. we get it, you wanna live outside of all of this." Ale ok, rozhodně to není žádnej průser, ale ani se neřadí mezi mé nejoblíbenější songy od ES.

Take My Country Back - Jako už klasicky se tady Shikari pouští do možná trochu politickýho tématu, ačkoliv mají songy, který na ty věci kolem zdravotnictví a celkově systému a tak dále poukazují mnohem víc. Nicméně když teda vynechám to o čem ta písnička je, hudebně se moc povedla, přijde mi totiž, že Rou se pomalu ale jistě stává profesionálním trumpetistou, ale k tom se ještě dostanu.

Airfield - Upřímně tenhle song mě skoro až nebaví, je to utahaný, nudný a prostě mám vždycky chuť přetočit to na ten epic moment od 2:15 až do konce. Od týhle minuty je to pak opravdový emocionální zážitek a "You're down, but that don't mean you're out" ve smyslu asi někoho povzbudit bych řekla, že docela funguje.

Rabble Rouser – Tohle je asi největší překvapení na albu, naprosto dokonalý propojení elektroniky s bicíma a kytarou. Fakt to krásně všechno sedí. Dokonce i ten god damn high voice tam padne. Prostě skvělá práce.

Shinrin-yoku – Tak jsme se dostali k tomu, že Rou se dá možná jednoho krásnýho dne na sólovou dráhu „trumpeťáka“ ale vlastně proč ne. Když jsem viděla před 2 lety prosincový akustický lajfko z Alexandra Palace tak mi hned bylo jasný, že tenhle nástroj ve spojení s Shikari neslyšíme naposled. Tam to mělo obrovskej smysl a ani tady v tý písničce ho nijak nepostrádám. Výbornej úvod a pomalý vniknutí do děje s tím, že od 2:40 se to všechno najednou promění v totální elektro porn – další epic moment na desce. Stejně jako“ shinrin yoku“ má tenhle track neskutečně uklidňující účinek a jeho poslech Vám prospěje asi stejně jako zdravotní procházka.

Undercover Agents – Ta úžasná návaznost písniček na sebe (Aawh) miluju, když se tohle na albu děje, viz moje nejoblíbenější album od Pink Floyd - Dark Side of the Moon, tam jsem určitě ty přechody slyšela úplně poprvý, ale zpět k Shikari. Rozhodně můj fav song z celého alba, nemám k tomu ani co psát, opravdu ne. Naprosto dokonalý.

The Revolt Of The Atoms – Tohle asi nikdo nečekal, ze začátku jsem měla pocit jako bych poslouchala Mansona nebo Depeche mode. Nicméně klasický Rouovo vyprávění a do toho ty klávesy typický pro devadesátky. Hodně mi to připomíná Blue Monday. A pak ten refrén – nemiluj to, je to děsně chytlavý a melodický. Jediný, co bych snad vytkla, je zase to nekončící opakování ke konci. Like we get it.. Everything is crumbling! Okay.

An Ode To Lost Jigsaw Pieces – Je to krásný zakončení alba, ploužák na konec, skoro mi ukápla i slza.

Nikdo totiž nechce ztratit kousek skládačky, to je nepříjemnost. Ještě vypíchnu zase tu trubku. Good boy Rou.

The Embers – Spark se s námi loučí opět příjemným způsobem a my se pomalu vracíme z vesmírné odysey zpět na Zem. Přijde mi to smutné, ale vždycky si ho můžu pustit znova, tak co.

Závěrem je tohle album opravdu úplně jiné, než předchozí Shikarovský nářezy, nicméně je na tom strašně vidět ten progress a prostě chápu, že se chtějí odlišit od ostatních, což se jim neuvěřitelně daří i přesto, že na tomhle albu předvádí úplně jiný kousky, než na který jsme byli zvyklí. Ale nakonec to všechno můžeme považovat za dobré změny. Za mě rozhodně 10 z 10 a pro skalní fanoušky mám jen jedno moudro na závěr: Každý nový album od tvý oblíbený kapely pro tebe může bejt absolutní slabikář i kdyby pro ostatní nebyl.

Peace

Gábina