Už od eponymního debutu z roku 2004 patřili Franz Ferdinand k nejvýraznějším zástupcům evropských kytarovek. O to překvapivěji vyznívá v pořadí pátá deska "Always Ascending". Na ní pod producentským dozorem Philippa Zdara podlehli kouzlu elektroniky, které tentokrát dali přednost před klasickými kytarami. Přesto z toho album vyšlo více než dobře. Hitový potenciál totiž se žánrovou proměnou neztratili.
Velmi podobný příběh se psal nedávno v diskografii anglických rockerů Kasabian, kteří v roce 2014 na desce "48:13" zásadně změnili styl a namísto klasického kytarového rocku nabídli taneční elektro pop rock. Album příliš chvály nesklidilo a budilo hodně rozpolcené reakce.
Franz Ferdinand ovšem až tak daleko nezašli a vypluli z toho o poznání lépe. Novinka nabízí lehký odklon od kytar, ale úplně je neignoruje. Ty jsou velmi rafinovaně provázány s elektronikou a tvoří hitovou a zábavnou směsku vhodnou do rádií i na rockové koncerty. Nasměrovat je mohl i předchozí společný tvůrčí proces s artpopovými Sparks.
Nahrávka s každým poslechem ukazuje svou pestrost, barvitost i absenci slabých míst. Zaujme především mix The Black Keys a Davida Bowieho v písni "Lazy Boy", zadumanější "The Academy Award", která nejvíce připomíná právě Sparks, ale také "Huck And Jim" s nezvyklým rapovým partem. Jasně hitové parametry má předposlední singlovka "Feel The Love Go" s působivým saxofonem hostujícího Terryho Edwardse. Melancholicky mrazivou tečkou je pak... číst dále
Už od eponymního debutu z roku 2004 patřili Franz Ferdinand k nejvýraznějším zástupcům evropských kytarovek. O to překvapivěji vyznívá v pořadí pátá deska "Always Ascending". Na ní pod producentským dozorem Philippa Zdara podlehli kouzlu elektroniky, které tentokrát dali přednost před klasickými kytarami. Přesto z toho album vyšlo více než dobře. Hitový potenciál totiž se žánrovou proměnou neztratili.
Velmi podobný příběh se psal nedávno v diskografii anglických rockerů Kasabian, kteří v roce 2014 na desce "48:13" zásadně změnili styl a namísto klasického kytarového rocku nabídli taneční elektro pop rock. Album příliš chvály nesklidilo a budilo hodně rozpolcené reakce.
Franz Ferdinand ovšem až tak daleko nezašli a vypluli z toho o poznání lépe. Novinka nabízí lehký odklon od kytar, ale úplně je neignoruje. Ty jsou velmi rafinovaně provázány s elektronikou a tvoří hitovou a zábavnou směsku vhodnou do rádií i na rockové koncerty. Nasměrovat je mohl i předchozí společný tvůrčí proces s artpopovými Sparks.
Nahrávka s každým poslechem ukazuje svou pestrost, barvitost i absenci slabých míst. Zaujme především mix The Black Keys a Davida Bowieho v písni "Lazy Boy", zadumanější "The Academy Award", která nejvíce připomíná právě Sparks, ale také "Huck And Jim" s nezvyklým rapovým partem. Jasně hitové parametry má předposlední singlovka "Feel The Love Go" s působivým saxofonem hostujícího Terryho Edwardse. Melancholicky mrazivou tečkou je pak závěrečná balada "Slow Don't Kill Me Slow".
Důležitým prvkem jsou i často hořkosladké texty zpěváka Alexe Kapranose, pro kterého slova nejsou jen nutnou výplní roztančených písní. V tomto ohledu zaujme právě "The Academy Award", kde aplikuje předávání Oscarů do života běžných lidí. Vtipnou, leč zamyšleníhodnou parafrází je skladba "Lois Lane" o trpké chuti kariérního úspěchu.
Páté album Franz Ferdinand je jiné, ale rozhodně ne špatné. Kapela si na něm zachovala svou schopnost psát hity a kytary obohatila o elektronický zvuk kláves a taneční rytmiku. To zapříčinilo i personální rošádu, kdy post kytaristy opustil jeden ze zakládajících členů Nick McCarthy, kterého nahradil Dino Bardot, a sestavu doplnil klávesák Julian Corrie. Kapranosova parta evidentně nehodlá přešlapovat na místě a tvůrčí progres vzala za správnou stranu. "Always Ascending" je povedeným počinem s inovativními nápady, moderním zvukem i úctou k vlastním kořenům. Franz Ferdinand dospívají statečně a jejich snažení můžeme navíc naživo ocenit už 9. března ve Foru Karlín.
Komentáře