Gojira - Fortitude

Gojira patří k těm kapelám, které si svou cestu vzhůru poctivě vydřely. Bratři Joe a Mario Duplantierovi, jádro skupiny, táhnou káru jménem Gojira tvrdošíjně kupředu už téměř čtvrtstoletí. Jejich cestu dláždí šest studiovek, několik nominací na celou řadu cen (včetně Grammy) a hlavně stoupající zájem fanoušků. Z účastníků odpoledních festivalových slotů se stali headlinery - a je to i případ tuzemského Brutal Assaultu, kde hráli naposledy v roce 2019 - a nezadržitelně stoupají na vrchol. I proto byla aktuální deska "Fortitude" tak moc očekávaná. Měla totiž ukázat, jestli tahle banda skutečně má na pozici metalových superstars. Jak to dopadlo?

Gojira už na svých řadovkách absolvovala meziplanetární lety ("From Mars To Sirius", 2005), nechala se inspirovat francouzskou kinematografií ("L'Enfant Sauvage", 2012) nebo se vyzpívávala ze smrti blízké osoby ("Magma", 2016). Novinka se obrací do nitra - hudebníka i posluchače - a chce být vzpruhou pro to, aby jedinec dokázal čelit problémům, které přináší současný svět.

Kapela se tak věnuje odlesňování Amazonie ("Amazonia"), aniž by přitom sklouzla k vyprázdněné agitce. Mnohem častěji je spíše abstraktní a reaguje na pocity nebo na lidský život jako takový. Rezonují zde témata jako vlastní smrtelnost ("Born For One Thing") či rozpad známého světa ("Another World"), jiné skladby, třeba netradičně rocková "The Chant" nebo "Hold On", jsou jasným ztělesněním metaforické linie, která se albem vine: ať už jsou okolnosti jakékoliv, je potřeba bojovat a nevzdávat se. Motivační klišé? Bezpochyby, Gojira ale v tomto ohledu naštěstí nesklouzne do otravného moralizování.

"Fortitude" tak, na kdysi dávno deathmetalovou partu, vyznívá překvapivě pozitivně a nadějeplně. Hudebně se do popředí dostává spíše druhá část s francouzskou formací odjakživa spojovaná, totiž progresivní přístup k muzice i s jejich výrazně technickými aspekty. Všechny tyto prvky - tvrdé riffové pasáže, až strojová přesnost kytarové hry v některých skladbách, pro skupinu charakteristický kovový zvuk a jakési výstřely skřípajících kytar ("Grind") - jsou na desce zahaleny do výrazného hávu groove metalu.

Ne nadarmo se ve spojitosti s aktuální kolekcí zmiňuje brazilská Sepultura. A stav Amazonie rozhodně není jediným pojítkem. I téhle čtveřici se podařilo stvořit vlastní snadno rozpoznatelný zvuk, který, ač postavený na řadě zdrojů, je originální, pohlcující a strhující. Na "Fortitude" se nachází jen minimum slabších míst. A když už tu nějaká jsou, ty výrazné momenty - tu neobvyklý nápěv, tu harmonická kytarová linka, jinde zase tvrdá riffová mašina - na ně dají hodně rychle zapomenout. Nahrávku navíc zdobí neokázalá produkce, která neskrývá hudební detaily, ale zároveň neztrácí na metalové průraznosti.

Pokud by po mně někdo chtěl příklad moderního metalu, bezpochyby ukážu na tyhle Francouze. A jejich aktuální počin "Fortitude" je právě tím kýženým posledním dílkem skládačky, která je staví na špici toho, co metal v současnosti nabízí. "Fortitude" je velmi přístupné album, nejde však o ústupek v podobě podbízivosti. Gojira neztratila na originalitě a nepřišla ani o sofistikovanost, hravě spojuje hrubé pasáže s těmi nebývale křehkými (na metal, tedy), srší nápady a chce být sdělná, nikoliv však na sílu. Ingredience, které dělají z obyčejné desky desku skvělou, se zde sešly v míře vrchovaté.