Hugo Race - Fatalists

Zvykli jste si na to, že Hugo Race předkládá své vize světa zabalené v podobě industriálního písničkářství, že se nechává unášet šamanskými rytmy spoluhráčů do hlubokých vod elektrického blues? Zažral se vám pod kůži jeho uhrančivý vypravěčský tón a silně emotivní tříštění či gradování atmosféry? Dlouhé plochy opakujících se motivů a pocitů vnášejících posluchače i muzikanty do prazvláštního tranzu? Nebudete zklamáni. Takřka vše je při starém. Takřka.

Album vznikalo tentokrát za trochu jiných podmínek, při extrémní situaci, za mrazivých okamžiků. A nemyslím tím zrovna podzimní čas. I když ona sychravá atmosféra tohoto období má na konečném vyznění alba také nemalý podíl. Stejně jako místa vzniku - Itálie a Austrálie. Někdejší kolébka všeobjímajícího uměleckého dění a zamýšlené bohem zapomenuté místo vyvrženců a zatracenců. Stejně jako výpověď a atmosféra postavena nad komerci. Stejně jako odhodlání prosekávat se celý život vedlejšími štěrkovými cestami.

Někdejší parťák brusiče Nicka v koncích Birthday Party a začátcích Bad Seeds Hugo Race byl sice při natáčení svého alba přítomen, ale jeho tělo bylo sežeháváno a drceno silným zápalem plic, který si přivezl z ukončeného turné, během něhož pomalu skládal mozaiku nových písní, tentokrát s jednotícím motivem smrti. Stylové. Né, že by se na předešlých albech tenhle námět neobjevoval, ale tentokrát to měl být základ, alfa i omega. Mozek celý proces natáčení ve studiu vnímal, jenže vše se mísilo, kroutilo a trhalo v těle zmítaném nemocí a vytvářelo v hlavě takový ten neuchopitelný rotující pocit mezi realitou a vizemi. Pocit, kdy je tělo zdánlivě kdesi půl metru nad zemí, nakláněno bolestí a neidentifikovatelnou tíhou každou chvíli jiným směrem. A pády ve spirále do nekonečné hloubky jsou dlouhé, nečekané a stálé.

Prý to bylo velmi zvláštní natáčení. Vše ponecháno na osudu. Asi to tak mělo být. Zřejmě uzrál pravý čas, čas na album, které je z větší části v rukou jiných... Většinu stop pro album tak za Raceovi (ne)přítomnosti řídili a natočili jeho současní spolubojovníci - Vicky Brown s houslemi, Erik Van Loo na basu, Diego Sapignoli za bicími a kytarista Antonio Gramentieri. A když pak měl Hugo Race do připravených pásů nazpívat svoje party, dostali všechny písně o smrti a tmavších barvách lidské duše naprosto fatální rozměr. Černá je černá, pokoje prázdné, v ulicích chlad a jámy připravené...

Takže. Takřka vše je na svém místě, jen hlas je klidnější, písně tišší, objevuje se větší dávka akustické kytary, mlžné opary zkreslených kytar jsou zlověstně v pozadí, ženský hlas přichází v pravou chvíli a místy se nečekaně objevují nevlezle melodické refrény. Celé to má sound Cohenova alba, na které stále marně čekáte.

Už úvodní plíživě noční a příznačně horečnatá Call Her Name má prazvláštní kouzlo. Akustická kytara odtikává, přesně, nekompromisně. V pozadí se postupně, jak kdesi ve vlhkém a dlouhém sklepení, ozývají těžko identifikovatelné hluky, ruchy a šumy. Snad zanesené čerpadlo, možná už týdny bez světla zavřené zvíře nebo některý člen rodiny a možná jen prostorem znásobený zvuk vody stékající po plísní potažených opukových stěnách. Ke konci se ozvou i náznaky rytmiky. Skoro jak práskání biče nebo pleskutí dlaní o plech. A hlas temný, takřka šeptající. Skvělý úvod. A první polovina tváře alba.

Následující Too Many Zeroes je sice opět vedená akustickou kytarou, ale oproti úvodní písni představuje trochu jiný pól. Druhou, křehčí tvář alba. Se skvostnou melodií a proplétajícími se dvěma hlasy. Na chvilku světlo, teplo, klid. Na chvilku. Následující Slow Fry je totiž nejen jednou z nejsilnějších písní, ale i nejtemnějších. Naříkavé elektrické woodoo blues plné skřípějících, vazbících a řvoucích kytar, neúprosně rovných bicích, bublajících kláves a hlubokého odříkávajícího hlasu. Tady jste pevně ve spárech. Desetihvězdičková záležitost.

A zpět vzhůru na světlo. Will You Wake Up. Housle malující ornamenty, tremolo kytara jak ze snů Davida L, bicí rozeznělé šlehajícími metličkami a Raceův hlas v divotvorné směsici s hlasem písničkářky Miss Kenichi. Jestli nejste na přílišnou temnotu a australsko-berlínská scéna vás nechává chladným, vyselektujte si na disk tuhle věc. Celé album sice nenahradí, ale mít ji tam můžete. Zkuste to. Funguje.

Směs skřípějících tónů houslí a slidu, rychlý běh v horních patrech klaviatury elektrického piána... tohle je noblesně vystižený pocit vysokou horečkou zmítaného těla. Kouzlo nechtěného? Snad. Coming Over je pomalá, klouzavá píseň, s delayem na kytaře a zabijácky silným dvoutónovým motivem houslí. Ostatně, housle Vicky Brown spolu s pomalejším tempem písní a hlubokým zpěvem jsou dokonalým poznávacím znamením alba. Halucinogenní jízda za horizont. Australské samoty a italská žhavost.

Serpent Egg. Opět housle, tremolo kytara, odsekávané riffy, a sound jak z noir-westernu. Dokonce i ten vokál v pozadí vyvolává duše ztracené v bezbarvé pustině. A Julee Cruise se jistě pod sovími hnízdy usmívá... Skvělá příprava na následující zářez. Teď hraje i ticho. Nádech. Jemné intonační záchvěvy. Táhlé tóny. Tahle melodie bude asi povědomá naprosto všem. Bluesmanům v podání nesestřelitelného Leadbellyho a všem ostatním z albové bezproudé labutí písně Kurta a spol. Tradicionál In the Pines. V tomhle případě velmi, velmi zpomalený a rozostřený do všemožných koutů.

Závěrečna Nightvision pak graduje pomalu, jistě a s neskutečnou lehkostí - klávesy a akustická kytara, housle, dva hlasy, jeden ve vysokých a druhý v hlubokých polohách. Výsostně atmosférické, návykové a opravdové. Taky vás napadlo, že spolupráce s Chrisem Eckmanem v posledních letech hodně Hugo Race ovlivnila? Alespoň sound téhle desky jako by byl zplozencem ze střetu předešlých etap HR a seattlských Promenádníků. O zápalu plic nemluvě.

Jak říkám, takřka vše je při starém. Takřka. Vzniklo album, které víc než k expresívnímu garážovému písničkářství s příměsí bluesových kořenů směřuje k soundu, který jsme si zvykli označovat psychdelic folk-rock. ...ale já na škatulky nikdy nebyl. Je to zkrátka poctivé desetihvězdičkové album.