Hurts - Exile

Zrecyklovat a pouze na oko přizpůsobit vítěznou formuli debutu, nebo inovovat své pojetí hudby? Podbízet se rychle získané základně vrtkavě loajálních fanoušků, či zariskovat nechtěný a zcela možný pád z nejvyšších pater oblíbenosti? Nahrávání druhých desek musí být tou snad nejdrásavější částí kariéry každého umělce, protože hudebně vybalancovat a realizovat odpovědi na tyto otázky jistě není procházka rozkvetlou zahradou. Hurts si s nahráváním dvojky dali na čas a ze zhrublého zvuku nahrávky je promyšlená práce cítit od prvního protočení. Teď už zbývá odhalit, zda přesun od něžného Štěstí do drsného Exilu bude vůbec někoho vzrušovat, nebo se duo Hutchcraft Anderson svorně zařadí do zástupu formací, co se vyčerpaly svou prvotinou.

Ač se to možná zdá nepochopitelné, domovská Británie zůstala téměř nezasažena vlnou adorace, kterou v Evropě vyvolalo první album Thea a Adama z Manchesteru. Následovník měl proto cíl vytyčený ještě dříve, než se o něm vůbec začalo mluvit - dobýt i Ostrovy. Skupina si k tomu ale vybrala páky, jež jsou vystaveny protichůdným silám. Museli znít ještě více britsky a zároveň uspokojit namlsané posluchače ze starého kontinentu. Jak toho docílit? Těžko soudit, zda to byl záměr, ale "Exile" v sobě nezapře vlivy velikánů z Muse a Coldplay.

Titulní "Exile" byla múzami zlíbaná od prvního do posledního tónu a stadiónový zvuk jistě dokvete při provedení na velkém koncertu. Co píseň spojuje se starými Hurts, je však charismatický vokál Thea a lehké ošlehání elektronikou. Pilotní singl "Miracle" zase óóó-uje zcela v duchu bandy kolem Chrise Martina. Pánové mají díky tomu v rukách hitový song, co má lepší papírové předpoklady uspět ve Velké Británii, ale posluchače ve zbytku světa takto ohromovat nikterak nepotřebovali.

Jeden by řekl, že se v první polovině nahrávky, která se celá nese v tomto duchu, naprosto vytratila původní esence zasněných, melodramatických a věčně osudových Hurts. Přesně těch Hurts, jež z každé rozchodové balady dokázali udělat tu nejdojemnější a nejnesnesitelnější chvíli vašeho života, kterou ale zároveň zcela přijímáte ve své neopodstatněné teatrálnosti, i když se třeba pohupuje na hraně kýče. Ne však na úvodní půlce "Exile", tady se oslovují především rádioví dramaturgové: "Blind" se svým "o-eo-eo" je podbízivá možná až příliš a je škoda, že se uchýlili k takto primitivním popěvkům. Kde jim to ovšem vychází, je nezvyklá "Sandman", která si také hraje se samohláskami, ale závěrečný dětský sbor vás přinutí britské dvojce odpustit.

Skvělá "The Road", se svou vypjatou atmosférou obohacenou o dosud upozaděné kytary, znamená na desce jasný předěl. Od tohoto bodu až do konce se Hurts se stále větší razancí daří přiblížit k auře, která obklopovala "Happiness". Může za to především klasická hurtsovská melancholie "The Crow", dojemná "Somebody To Die For" i naléhavá "The Rope", která svým mrazivým synth-troubením buduje dramatickou atmosféru zoufalosti. Poslední "Help" nenápadně rozehraje samotné piano, aby skončila epickou smrští se smyčci a kytarovým vodopádem. Fanoušky tak naplní pocitem, že Hurts to v sobě stále mají a prvotina nebyla jen souhrou náhod.

"Exile" ukazuje Thea a Adama v novém světle. Pánové v sobě koncentrují větší sebevědomí a jejich nový sound si přímo říká o vyprodané areny. A snad se jich i dočkají, ze skladeb nepřeslechnutelně vyčuhuje záměr fungovat v opulentním živém předvedení. Ano, předvedení je to správné slovo - druhé album manchesterského dua je totiž pořádné divadlo, které stále dokáže dojmout, i když míří k širšímu obecenstvu a využívá nových efektů.