J.A.R. - Dlouhohrající děcka

"Dosti přeceňovaná kapela... podle mě. Hlavně to množství arogance, který z nich sálá, mě nepřestane udivovat." ...dozvíte se z komentářů k recenzi předchozí desky "Armáda špásu". Pokud souhlasně pokyvujete hlavou, dál nečtěte.

J.A.R. jsou totiž dosti podceňovaná kapela... podle mě. Tak schválně, kdo čekal, že zase vydají takhle dobrou desku? Kdo u piva v hospodě nebrblal, že od té doby, co má Roman Monkey Business to jde s J.A.R.ama z kopce? Že Ota si stejně dělá tu svou reklamu, že Bárta si fotí ty vážky a dělá jazz a že se Majklovi ty roztrhaný džíny určitě do příště rozpadnou?

Nicméně J.A.R. ještě není potřeba zařadit do archivu mezi Janka Ledeckého a Kamelot. Jak jste si již mohli všimnout v Otově průvodci po "Dlouhohrající děcce",J.A.R. nám ani tentokrát nepřichystali lehký oříšek. Po několikaleté přestávce a zhruba ročním ohlašováním a následném posunování data releasu jsou tu "Dlouhohrající děcka". Sedmé řadové děcko se stylově řadí po boku "Nerváku", jelikož po "Armádě špásu" kapela přece jen trošku vyměkla. Nebo zjemnila, záleží na úhlu pohledu. Žádnou "Dělnickou" řežbu na albu nenajdete, nicméně houpavých funky melodií spousty. Navíc, "Dlouhohrající děcka" mají jedno specifikum, a to tajné hosty. Tímto vyhlašuji soutěž o to, kdo zaznamená na albu avizovaného Matěje Rupperta s Terezou Černochovou. (A ne, Terez není ten ženský hlas ve skladbě "S Hamasem")

Otvírák desky, "Zlejch starejch dědků je plnej svět", se nese v rytmu swingu a byl by perfektním entré i na koncerty, kdyby měli kluci čas a chuť ho někdy nacvičit. "Kosti minulosti" s textem "Když tě život láká, vyndej svýho ptáka ven" tematicky navazuje na "Superpéro", "Vývoj hňupa", ač původně demo "Simple Sound" Monkey Business se úderně strefuje do libovolného hňupa z vašeho okolí. Jedna z nejmelodičtějčích věcí na albu, "Vidět Boha konec světa", s refrénem "Nejsme víno lehký stolní, co se dá pít hned" původně aspirovalo na hit vpuštěný mezi "kežuální" posluchače, ale nakonec v rádiích uslyšíte spíše "Optimistického toxikomana". Zde o účasti hosta není pochyb (i když o tom, zda se dvě nevhodně vložené věty dají brát jako hostování, by se dalo polemizovat), a i když dle rozhovoru James Cole Michalovy písničky na koncertech uvádět nebude, zrovna Vrtulníkův vlastní majstrštyk na desce uvádí. A to větou "Právě posloucháte nové album od J.A.R." Jasně. Nová deska. To dává smysl. Teď i za pár let. Vlastně je fajn vědět, že ta deska bude pořád nová, takže se asi ani nepoškrábe, ani neohraje a bude pořád nová, i když J.A.R. vydají desku další. Takovou jsem vlastně vždycky chtěla, takže díky, Jamesi. Super nápad.

Poklonu je třeba smeknout před Filipem Jelínkem a jeho dechovými aranžemi. Nad pěveckými kvalitami Dana Bárty nelze než slastně vzdychnout a Roman Holý je jeden z mála, kdo ovládá u nás neexistující disciplínu s názvem produkce. Michael Ví opět dodává nadhled a Oto Klempíř si si básnictvím sobě vlastním vyhrál se slovy. Textově je album skvěle vyšperkované, i když skity na konci ("Pokora Hitlera", "Mick Hucknall", "Generál Lauda", "Promiň holka") tentokrát moc nezapadají do kontextu alba a jsou zde jaksi samoúčelně.

S typickým humorem Holého bandu je vytvořen i booklet od Vladimira 518 a Tomáše Třeštíka, jehož tématem jsou neexistující desky J.A.R. a nad jejichž názvy se jistě pobavíte. (Doporučuju pečlivě prozkoumat prostředek bookletu.)

I když album postrádá výraznější hit a jeho dramaturgie je lehce nedotažená, J.A.R. si udrželi svůj brand a štafetu ještě nehodlají předávat. Naopak dají loktem těm, kteří se jim snažili nalepit na paty. Takže možná tihle kluci ještě nejsou zlí staří dědkové, ale zlý děcka byli tak trochu vždycky.