Ptáme-li se co zapříčinilo rozpad The Jam, jedné z nejvlivnějších britských kapel nové vlny, nejvýmluvnější je poslechnout si její poslední album The Gift. To totiž dokonale ilustruje nezadržitelný rozkol mezi hudebními zájmy Paula Wellera a zbývajících dvou členů. Frontman se nikdy netajil svou zálibou v soulu, rhythm'n'blues a funku a už na předchozích deskách trojlístku se to odráželo náznakově ve vlastní tvorbě a naplno v coververzích (In the Midnight Hour, Heat Wave). Dosud nebyl problém sladit tyto vlivy se vkusem Bruce Foxtona a Ricka Bucklera na jednoznačně rockové bázi, postupně však takové příštipkaření Wellerově vášni pro černou muziku přestalo stačit. Krátce a jasně, zatímco kolegové se stále cítili být rockery, jeho to čím dál silněji táhlo k soulové emocionalitě. A The Gift zastihuje kapelu v momentě, kdy už bylo nemožné oba přístupy zasadit do jednoho rámce.
Soudobé výčitky ohledně nesourodosti alba měly své oprávnění, ale řekl bych, že ve skutečnosti cílily hlavně na skladbu Precious, která jediná opravdu působí jako pěst na oko. Disco-funk, kvákající kytara a dechy, tohle byl pro fanoušky šok, jakkoli má píseň šmrnc a uspěla i komerčně. Je snadné si představit s jakými rozpaky se zbytek kapely na tomto songu podílel. Nápadněji vybočuje ještě repetitivní Trans-Global Express s deklamovaným vokálem, zbytek desky už však se zavedeným rukopisem The Jam zdaleka není v tak příkrém rozporu. Ano, vydatné dechové implantáty jsou v... číst dále
Ptáme-li se co zapříčinilo rozpad The Jam, jedné z nejvlivnějších britských kapel nové vlny, nejvýmluvnější je poslechnout si její poslední album The Gift. To totiž dokonale ilustruje nezadržitelný rozkol mezi hudebními zájmy Paula Wellera a zbývajících dvou členů. Frontman se nikdy netajil svou zálibou v soulu, rhythm'n'blues a funku a už na předchozích deskách trojlístku se to odráželo náznakově ve vlastní tvorbě a naplno v coververzích (In the Midnight Hour, Heat Wave). Dosud nebyl problém sladit tyto vlivy se vkusem Bruce Foxtona a Ricka Bucklera na jednoznačně rockové bázi, postupně však takové příštipkaření Wellerově vášni pro černou muziku přestalo stačit. Krátce a jasně, zatímco kolegové se stále cítili být rockery, jeho to čím dál silněji táhlo k soulové emocionalitě. A The Gift zastihuje kapelu v momentě, kdy už bylo nemožné oba přístupy zasadit do jednoho rámce.
Soudobé výčitky ohledně nesourodosti alba měly své oprávnění, ale řekl bych, že ve skutečnosti cílily hlavně na skladbu Precious, která jediná opravdu působí jako pěst na oko. Disco-funk, kvákající kytara a dechy, tohle byl pro fanoušky šok, jakkoli má píseň šmrnc a uspěla i komerčně. Je snadné si představit s jakými rozpaky se zbytek kapely na tomto songu podílel. Nápadněji vybočuje ještě repetitivní Trans-Global Express s deklamovaným vokálem, zbytek desky už však se zavedeným rukopisem The Jam zdaleka není v tak příkrém rozporu. Ano, vydatné dechové implantáty jsou v každé druhé písni, jejich funkce je ale spíš ozdobná než stylotvorná. Největší hit Town Called Malice rytmikou a hammondkami zřetelně odkazuje ke zvuku Tamla Motown, přesto je okamžitě poznat, že ho hrají bývalí pankáči. Ozvěny kalypsa (The Planner's Dream Goes Wrong) by od této trojice také málokdo čekal, opět jde ale hlavně o aranžérský fórek. U Foxtonovy dance-punkové Circus (nechodili si sem náhodou pro inspiraci Franz Ferdinand?) se zase jako u instrumentální vložky dá určitá dávka kurióznosti očekávat.
Navíc tu máme přehršel písní, které předchozí tvorbu kapely v ničem nepopírají. Začátek alba - energická a melodická tutovka Happy Together následovaná jemnější Ghosts – dokonce připomíná podobnou dvojici z úvodu Sound Affects (Pretty Green, Monday) než na scénu vtrhne blyštivá Precious. Také v písních Just Who Is the 5 O'Clock Hero?, Running on the Spot nebo Carnation lehce rozpoznáme charakteristický rukopis The Jam. Parádní energickou šlehou je i závěrečná The Gift. Weller v ní hřímá asi nejpunkověji na této desce, zároveň však posílá všem rigidním fanouškům a vlastně i svým spoluhráčům jasný vzkaz: vesta The Jam už mi je malá a já nehodlám ustrnout na místě. Svůj úmysl vydat se vlastní cestou tady vyjádřil zcela explicitně.
Při zpětném pohledu je také pro The Gift příznačná přítomnost producenta Petera Wilsona, který nahradil osvědčeného Coppersmith-Heavena a který se pak výrazně podílel na podobě Wellerovy následující pop-soulové kapitoly s názvem The Style Council. Dá se tudíž předpokládat, že při nahrávacím procesu stál na zpěvákově straně a na žánrové neujasněnosti alba má svůj podíl. Nicméně o žádný debakl tu nejde a některé písně vyloženě září. The Jam se touto deskou nerozloučili jako vyžilá kapela bez nápadů (pouze ztrácející společnou chemii), ale naopak její pomocí vyslali signál, že minimálně jeden z jejích členů je už teď natěšený na nové hudební experimenty.
Komentáře